#12. Aj psychopat má právo vychovávať deti

Vítaj pri další epizodě podcastu o srdcách, v kterom se narovinu a otvoreně rozpráváme o partnerských vzťahoch, narcistické manipulácí a o tom, ako najít cestu na zpět k sebe, prebudit ženskou silu a otvorit se skutočné láskem. Dnes se budeme rozprávat se Zuzanou Satory, autorkou knihy príběhov o spolužití s narcistickými manipulátormi s názvou Zažila jsem nebe a peklo. Zuzi, vítaj a rovno bych se tě zpítala, že jako jsi se do takéhoto vzťahu dostala? Jako to začalo?

Ahoj a moc krát děkuji za pozvání v první řadě, moc mě těší. A když mám rovnou skočit, vlastně jako ve jádru věci, jak já jsem se ocitla ve vztahu s člověkem, s kterým se postupněm času vevenul, těžký manipulátor. narcista, tak asi musím, je to už hodně let a s odstupem času, teď už vím mnohem víc, než jsem věděla předtím, a s odstupem času musím říct, že to, jestli je někdo manipulátor nebo narcista, nebo má nějakou poruchu chování, tak nepoznáte na začátku vztahu. Chtěla bych zároveň vyvrátit mýtus, že určitý typ žen, to znamená nějaké velmi submisivní ženy, nebo ženy, které mají nějaký nechci říct jako problém sami se sobou, ale třeba jako mají nedostatečné sobevědomí, tak spíš mají takzvaně jakoby šanci se dostat do vztahu s manipulátorem. Já si myslím jako ze zkušeností, který teď s ostupem času mám, tak to tak není. A ty lidi jako nepoznáte, může se stát, že narazíte na člověka a ten vztah se začne vyvíjet. Takže většinou to je tak, že se potkáte s člověkem a ty lidé se snaží nějakým způsobem si začít vycházet vstříc, tak aby pracovali oba na tom vztahu a aby to začalo fungovat. To stejné se vlastně děje při tom, když potkáte manipulátora nebo člověka, s kterým se uzději vyvine manipulátor, tak vlastně on vám dává neúžitelně silný pocit, že spolu vzájemně ladíte. Takže tam nemáte moc šanci odhalit, co je autentické. a co je takový, že snahá prostě s váma jako natolik ladit a natolik s vás jako připoutat do toho vztahu a dá tam ten pocit, jako my jsme ta dvojice, my k sobě patříme, my jsme se jako souzeni. Takže to jsem jenom chtěla říct na úvod, jako nedá se to, prostě nedá se to poznat a jediná taková, jediný jako vodítko, který může být už na začátku toho vztahu, tak důležitá věc je mít povědomí o té problématice, vědět, že takové lidé existují, že jsou mezi námi jako nad cestí a důležitý je dávat velkou váhu svým pocitům. Nijak jinak nepoznáte, jestli je vám s nějakým člověkem příjemně, než to, Ve chvíli, kdy vám řekne něco, co vám vnitřně zabolí nebo vám přijde velmi divný, tak v tu chvíli se zastavit a říct, co se děje, proč to se mnou dělá, je to pro mě v pořádku, není to pro mě v pořádku. a těm momentům věnovat pozornost. Jinak na začátku nemáte šanci zjistit, jestli má někdo poruchu osobnosti. Smozřej v extrémních případech jo, ale tady u těch lidí ve fázi, která se říká lovebombing, kde vás zahrnuje láskou, dává vám spoustu pozornosti, ten vztah pokračuje velmi rychle, což je velmi lichotivé pro mnoho žen, takže pak máte tendenci přivídat oči nad těmi věcmi, které tam neštymují nějakým způsobem. A kvůli vlastního umění.

Kluvně dopověd, že si ještě většinu chcela povědět.

Že to mělo de facto podobný průběh u mě, že ta fáza na začátku byla taková, Velká zamilovanost, velký lovebombing, velké souznění duší, stejný zájmy, stejný koníčky. A vlastně až postupem času se začaly tam prosakovat nějaký kus vášnosti, divnosti, nestandardní situace a podobné.

Kedy jsi si všimla, že fakt tam něco nesadí? Kedy to začalo tak presakovat? Co se stalo? Byla tam nějaká situace? Co to spustilo?

No, bylo tam několik drobných situací vlastně už jako v prvních měsících toho vztavu, ale byly to vždycky takový krativočký epizody, který mě zarazili, přesně tak, jak jsem o tom mluvila, že to jsou nějaký situace, kdy se člověk uvnitř sebe řekne, cože, co se to děje, to jsem jako nezažila, proč to jako je. Tak několik takových situací bylo už třeba po několika měsících vztahu. A třeba po třech měsících vztahu už jsem zažila něco, co vím teďka po letech, že se to nazývá prostě je to technika stání tichem. Kdy vlastně partner absolutně bez toho, že byste to jakkoliv zapříčinila, nebo že by on dostal nějaký impuls nebo důvod, tak úplně přestane komunikovat. A jako ve vás to začne vyvolávat pocit, jako něco je špatně, udělala jsem já něco špatně, co můžu udělat proto, aby se to zlepšilo, tak musíme spolu komunikovat, my si spolu chceme být ve vztahu. A dává to pocit velký nejistoty a velký jako viny, začnete hledat ten důvod jako v sobě, něco vy jste udělala, protože s váma nekomunikujete. Takže tohle, co to se vlastně, tohle jsem zažila už jako na začátku a jako skoro ten náš vztah, musím říct, jako skončil potom, co se to stalo. Bohu, jako byl by to happy end, bohužel neskončilo nějak. Prostě jsem se snažila to jako překonat, snažila jsem se všemi možnými, jakoby, způsoby zjistit, co se stalo a ten vztah jako pokračoval dál.

Čiže rozhodla jsi se zostať, naprik tomu, že jsi se cítila nepríjemně, nekomfortně. A čo jsi proto robila, aby jsi zjistila, že co se vlastně děje? Mala jsi dost informace nebo dostala jsi se k nějakým informaciam, které povedzme hovorili o něčem takomto, alebo to, že to byl narcistický vztah, jsi se dozvěděla až po jeho skončení? Protože některý lidé vůbec nevědějí, že jsou v takovém vzťahu, lebo ještě pár roků dozadu vůbec nebylo takové povedomí nebo informací, že co se vlastně děje, když se vzťah projavuje takto, tak to mě zajímuje.

Nebyly, nebyly, ani já jsem to nevěděla. Přestože já jsem, jako studovala jsem humanitní obory psychologii, psychoterapii, ale on si to člověku, jako v tu chvíli, tu teorii si člověk neumí jako dát do praxe a člověk, který to nezažije na vlastní kůži, tak nedokáže vůbec jako pobrat nebo pochopit, jak to může být zničující, protože my známe, jak se projevuje fyzické násilí, jak se projevuje sexuální násilí a je to něco úplně evidentního, ale v chvíli, kdy je někdo pasivně agresivní a vlastně to týrání se projevuje tím, že třeba ve vás permanentně vyvolává venu, tak to moc jako nepochopíte, proč je to natolik zničující a že opravdu to může končit tak, že ženy, které dlouhodobě to zažívají, mají potom postraumatický stresový poruchy, nebo to končí velmi špatně.

A věděla by si povídat nějaké příklady, aby si to posluchači věděli představit, jaké to byly konkrétné situace? které byly ty zvláštné nebo také ty nepříjemné a například se to nezdala, alebo že druhý člověk by si to možná nemusel všimnout?

No byly tam zvláštní situace, že my jsme třeba přijeli poprvé do jeho domu a on mě najednou, vstoupili jsme a on mě najednou řekl, že se tam musíš jeptat. Já jsem jako na něj otočila, jsem se začala ptát, proč. A on mi říkal, že měl nějaké spory se svým sousedem a že je dost pravděpodobný, že odpouslouchává. A v tu chvíli si řeknete vnitřně, cože? A teď se přemýšlám, že se začít smát, nebo to myslí vážně. Tak samozřejmě jsme tam nikdy nešeptali v tom domě, všechno bylo v pořádku, ale to je takový epizody kratioučky, který a mě jako velmi zarazili a říkala jsem si něco, jako tady něco jako není v pořádku, ale nikdy to nebylo, nikdy to nebyla situace, kdybych prostě mu třeba řekla, ale to asi je zvláštní a jestli máš ten pocit, tak jako nebylo by dobrý vyhledat jako psychologa nebo psychiatra, ale to prostě jako nemůžete v tu chvíli udělat. No a říkám, někdy bylo to takový, drobnosti, které až po stupení času se naskládaly. a až postupem času celá ta skládánka, celé to puclé se dalo dohromady a já až teď s velkým odstupem, kdy už vím mnohem víc, než jsem viděla tenkrát před lety, tak vím, že se takhle projevují poruchy chování, že existuje nějaká pasivně agresivní porucha chování, že existuje narcistická porucha chování, paranoidní porucha chování. Tady je tak souhrně říkáme, že to jsou narcističtí manipulatoři, ale ono to kolikrát je nějaká kombinovaná porucha a projevuje se tím, že ten člověk potřebuje mít velkou potřebu kontroly a nesnese vinu. Takže on vlastně, nic není jeho vina a vždycky ze všeho obviní vás, respektive partnerku. To bych řekla, že to jsou taky zásadní dva Rysy, těch narcistů. Jenomže to člověk opravdu, to se na začátku nedá odhadnout. Ve chvíli, u mě to bylo taky až jako po letech, kdy jsem začala studovat různý zdroje, konzultovat se tomu s různými odborníky a dostala jsem se nějakým verbum, který se zabývají tou problematikou a postupně mi to začalo ty oči otvírat. Ale to už většinou se stane ve chvíli, kdy máte nějaké závazky v tom stavu a nadejmu, že máte děti.

Mala si v tomto vzťahu taky pocit někdy, že se ty věci můžou zlepšit, alebo že se to může nějak změnit? To jeho zpráva, nebo?

No, ono to postupuje tak plíživě a samozřejmě na začátku toho vztahu tam nebylo všechno špatně. Te začátky byly moc hezký a my jsme potom se sestěhovali, měli jsme spolu děti, zažila jsem nádherné chvíle. A ten velikánskej zlom, kdy to přešlo do toho pekla, nastalo až ve chvíli, kdy došlo k nějakému velkému zářezu do toho vztahu. U nás to bylo třeba ve chvíli, kdy jsem viděla, že jsem doma s dětmi a on tráví čas. svým zaměstnáním, svými koníčky, s jinými lidmi, s jinými ženami. A já jsem v tom byla už velmi nespokojená, začala jsem to nějak, nebo chtěla jsem to nějak řešit. A v tu chvíli se to, jakmile jsem do toho řízla, takzvaně, tak se to všechno překlopilo a všechno bylo špatně a už nešlo, už nešlo nic. Ale v to chvíli, já jsem pořád samozřejmě doufala, pořád jsem měla nějakou naději, pořád tam byly te maličky děti, kde já jsem prostě říkala vždycky, já za žádnou cenu tu rodinu nerozbiju, já udělám všechno pro to, abych tu rodinu umřela a taky jsem se o to snažila. Ale s manipulátory, s narcisty nebo s lidmi, kteří mají pruch osobnosti a Jednak to nejde. A za druhý, už teďka vím, že to ani není vůbec v pořádku s nima za každou cenu zůstávat. Protože oni ty děti to samozřejmě vidí a odnesou to. Neříkám, že ty děti neodnesou to, když potom z toho vztahu odejdete. Odnesou to každopádně, ale teď to vidím, jako je to jediná cesta, Žít dál a žít svobodně je prostě odejít od něj a ideálně jako noukontakt. Což používané vždycky jde.

Ako jsi teda, když nadvážem na to, jako jsi odišla, alebo kedy v těbe dozvělo to rozhodnutě, že jsi se naozaj vnútorně rozhodla, že odchádzáš, a jako to proběhalo? Alebo keďže máte spolu děti, tak asi to nebylo zhodné na děň, takže jako to vyzerá ten odchod?

Trvalo to velmi dlouho, jako právě, jak jsem říkala, říkala jsem si, musím udržet rodinu za každou cenu, máme děti, děti potřebují rodinu, potřebují mámu i tátu. Takže já jsem se de facto jako půl roku snažila, snažila. Vyhledala jsem odborníky, vyhledala jsem dětský psychology, speciální pedagogy, vyhledala jsem právníky, pak už to dospělo daleko, že hádky byly na denním pořádku, tak už jsem zašla i na ospod a snažila jsem se navrhovat nějaký rodinné terapie, mančelské porany. Teď už taky s odstupem času vím, že to vůbec není ta cesta, protože manipulátorem, prostě nefungují mediace, nefungují rodinní poradny, tam prostě ten mechanismus je úplně jinej, než jako, když to tak řeknu, jako v běžném vztahu, jo. Ale snažila jsem se, půl roku jsem se snažila držet a ve chvíli, kdy už jsem jako opravdu, Já jsem ne, že bych stracela naději, ale on už ve mně vyvolával takový pocity a takový stav, že já jsem začala velmi rychle padat do deprese. A já to jsem věděla, co to je deprese, tyhle věci prostě známe. A teď jsem to nikdy nezažila, tak já jsem věděla, že jakmile v tom ještě se trvám, tak už nebudu schopná vstát, nebudu schopná se o děti postarat. že musím něco udělat, že dětí a sebe musím zachránit. Takže to byl ten moment, kdy jsem si řekla, tak a já musím pryč, tak nemůžu v tomhletom žít. Ani já, ani děti v tom nepřežijeme.

Byly tam i nějaké fyzické násilí?

Vůbec ne.

Ime čisto psychické?

Psychické a zase s odstupem času musím říct, co se týče těch příběhů, který mám od úsadních žen, kolikrát ženy si přejí, aby tam to fyzické násilí bylo. Protože proč? Vyprávejte někomu to, že vám manžel ubližuje slovně nebo partner. Všichni se na vás podívejí a řeknou, tak proč se nevrátíš, proč mu to nevrátíš. Kdežto když vám někdo zlomí čelist, tak máte jeho matotelný důkaz, že prostě nic v tom vztahu není špatně. Kdežto to psychické náslíze a je hodně tolerované. To, že se dva lidi v domácnosti, partneři nebo manžele, hádají, to není nic neobvyklého. To, že se hádají před dětmi, to taky ještě není považované, i když třeba Světová zdravotnická organizace považuje hádky před dětmi za týrání dětí. Tak de facto u nás je to poměrně jako norma. Není to ještě nic, co by nějak bylo alarmující nebo nějak jako výjimečný. To jsem chtěla říct, že kolikrát ty ženy se přejí, aby už dostali tu facku, protože musím říct, i u mě to bylo takové, že já jsem pořád nevěděla, proč, co se to sakra děje, proč on se ke mně tak chová. Kdyby on mi dal facku, tak já bych věděla, ale samozřejmě nepřípustný, nepřijatelný i společensky. Ale když to nás ví, čistě ta psychická forma, děsto za zavřenými dveřmi, tak ani společnosti, ani sobě to vlastně jakoby ve chvíli, kdy tu problematiku neznáte, tak to hrozně těžko obhajujete se.

Hlavně druhý ludí právě tomu neverí. Ako si povedla, tím, že se to děje za zatvorenými dverami, tak na verejnosti ten člověk má jinou masku a tým pádom druhý ludí velokrát mohou toho člověka poznat i roky a vůbec nevědět, co se v něm skrývá a jako se správá k tým nejbližším. Preto je to velmi také nebezpečné a hlavně si myslím, že pre ženy alebo teda ludí, kteří jsou v takýchto vzťahoch je to ještě o to horší pocit, že druhým neverí, že to, co se děje, je skutečné a že se to naozaj podpisuje obrovským způsobem na psychiky a duševnou zdraví. Ty jsi to měla jako s duševným zdravím vlastně v rámci toho sťahu a po odchodě, protože častokrát to velmi zníží sebavedomě a je tam rozhoděný nervový systém a všetko možné k tomu přidružené. Čo se stalo těbe, alebo jako si to pocitovala ty?

No musím říct, že jako po tom, co vlastně jsem z toho odešla, jako teprve potom se to projavilo to pravý teklo a Nutno říct, já nevím, jak je to na Slovensku, ale taky jsem slyšela příběhy, které byly také jako do nebe volající, ale tady v Česku, když se člověk setká s tím systémem, s tím soukolím, do kterého spadá policie, ospod, soudy, často i mediace, tak velmi a velmi narazí. Já jsem absolutně nečekala. To, jak jsem říkala, já jsem studovala humanitní obory, takže jsem tak nějak myslela, že vím, jak to chodí. Já jsem byla úplně v šoku, protože tam, kde vy se vlastně obrátíte o pomoc, tak nejenom, že se tý pomoci vám nedostane, ale ještě velmi nárazité, protože tady se v současnosti děje to, že se neberou v potáz tolik práva dětí jako práva těch rodíčů, protože ty rodíče si můžou ty práva vydupávat, takže je takový narrativ, že de facto i psychopat má rodičovská práva a má právo vychovávat dítě. Takže to se jen teď narážím na příběhy, které se ke mně dostávají, i díky tomu, že jsem psala knížku, která obsahuje 14 příběhů, 14 žen, které značili něco takového jako se svými partneremi. A stalo se to i u mě. Já jsem do té doby jsem tak nějak relativně věřila a doufala prostě, že pro ty děti to bude mít takové nějakého šťastné vyústění. A ve chvíli, kdy jsme se dostali do toho systému a zjistila jsem, že že vlastně on začal používat ty děti jako zbraň proti mě a ty soudy a policie úplně smetli ze stolu to domácí násilí, protože ono je vlastně neprokazatelné, pokud to není nějaký fyzický násilí. Tak já jsem zjistila, že nemám jak. Já nemám jak prokázat, se dělo něco špatně a že bylo obližováno i těm dětem. A viděla jsem a slyšela jsem pouze to, že já jsem jako únos kyně, že já jsem vlastně ty děti unesla ze společné domácnosti. A je to často, je to často se používá v našem systému tady v Čechách, jako říká se tomu vlastně vnitrostátní únos, ve chvíli, kdy je tam přítomno domácí násilí. Ta žena musí z jakýhokoliv důvodu odejít z té domácnosti. aby zachránila sebe nebo děti, tak ona je de facto nařečena prostě z výtornostátního únosu. No a pak už se to s váma jako u toho soudu táhne, jakože vy jste tak špatná, vy jste ty děti vytrhala z toho prostředí, z toho krásnýho domu s bazénem a všechno se to obrátí proti vám. Takže to začalo jako tohleto je to pravý teklo, který potom začal. A to, že jsem viděla, že vlastně ten ex-partner se neštítí použít ty děti, když chce dosahovat svých cílů.

A mala si poprý tome nějakou podporu od rodiny, alebo priatelů, nebo nějakých blízkých lidí?

No, měla jsem podporu jak od rodiny, tak od přátel a už jsem samozřejmě i vyhledala. Chodila jsem do společnosti, která pomáhá obětem domácího násilí, Takže tam oni taky dávají veliká skupu k těm ženám. Bohužel ani to třeba jako u soudu nestačilo, já i když jsem měla třeba zprávy ze společnosti, která pomáhá obětám domácího násilí, měla jsem zprávu, že opravdu tam to domácí násilí bylo přítomno, tak ten soud se to smetl ze stolu s tím, že zpráva je jednostranná, že oni vyslechli jenom mě, ale nevyslechli toho partnera, takže to vlastně nemůžou vůbec považovat za relevantný nějaký důkaz. Odporu jsem měla velikou, ale je to bezmoc, protože zjistíte, že vám nepomůže nikdo a nic. Vy se snažíte bojovat za ty děti, tak aby to, v čem oni nadále budou žít, aby ta jich budoucnost byla tak nějak přijatelná pro ně. Ale do toho přichází různé trestní uznámení a narčení, jakože maminka rozbila rodinu a maminka krade. A maminka pak přišlo jako narčení z toho, že se ním jako sexuálně neobtěžovala, ale že jsem ohrožovala mravní východu těch dětí, že jsem provozovala nějaký skupinový sex před dětmi. Takovýhle různé našení tam padaly během těch soudů. A tam vám zní to depresivně, ale moc vám nic nepomůže. Prostě se musíte tak nějak neustále bránit. Z jedné strany padají pořád nějaké obvědění, a pořád tak jako bráníte, bráníte, no a ten soud si z toho musí vzít to, že musí nějak rozhodnout s tím, že ty soudy prostě rozhodují tak, že oba rodiče mají rodičovská práva, takže ve chvíli, kdy nařídí střídavou péči, tak je to ještě jako relativně dobrý stav, jako stává se to, že ty manipulátoři u těch soudů vítězí a ta maminka prostě a dítě svěřený do péče tatinkové a maminka vůbec třeba nemá učený stejk. To je třeba jeden z těch příběhů v té knížce, kterou jsem jako napsala, že to skončilo takhle.

Koliko ti trvalo zpamětat se po takovéto type vzťahu?

No.

A možná je to, co si dělala proto, aby si se z toho vzpamětala, lebo byla si v něm několika rokov.

Musíte průběžně, no. Musíte průběžně se snažit žít ve chvíli, kdy probíhají soudy, tak neustále makáš, neustále spisuješ, neustále se vyvinuješ z něčeho a potřebuješ tak jako vždycky se oprostit. Musíš mít nějaké zdroje, musíš mít věci, které tě baví. A v těch nejhorších chvílich, kdy mi bylo nejhorší, já jsem hodně pracovala. Prostě si ten mozek dáš jenom jiným směrem. Ty myšlenky máš na tu práci. Ale pak se mi stalo, že jsem zaklapla počítač a sešla jsem spát a brečela jsem do počtáře, protože ve chvíli, kdy se ti to vrátí, to, v čem žiješ, tak samozřejmě to není lehká situace. No, takže Trvalo mi to, ono se to nedá úplně říct, protože to, co následuje potom, i ve chvíli, kdy už teda následují nějaké léta soudů a presních oznámení a soudních tahanic, tak ty neustále, ale ty děti máš. Takže pak nastává něco, čím se říká tzv. pokračující násilí. To znamená, že ty v tom jsi pořád. Jenom se musíš naučit v tom žít. To znamená, ty máš ty děti, a děti o ty děti. Ve chvíli, kdy něco pro ty děti chceš, tak ale prostě s tím musí souhlasit i tatínek, ať se to týká školy v přírodě, ať se to týká lékaře, ať se to týká čohokoliv. Jako musíš informovat tatínka a musí informovat tebe. No a ve chvíli, kdy ty třeba vybereš jako zajdeš s dětmi jakože k lékaři a informuješ o tom jako jejich tatínka, tak tatínek řekne, že s tím ale nesouhlasí a že ten lékař jako není dobrý a že teda děti půjdu jako k jinému lékaři. Takže vlastně každá takováhle věc, každá prostě drobnost, vždycky narazíš na to, že to nejde. Z nějakého důvodu prostě žádná dohoda neexistuje, nic jako ti neprojde. Žádný výlet školních dětí se neobejde bez nějakých tahanic, handrkování, protože ve chvíli, kdy my máme v rozsudku, že určený kolik kdo máme platit na nějaké třeba mimoškolní aktivity a jemu se to jako nelíbí, že by měl platit třeba víc než já, tak on řekne, no tak prostě, když ty to nezaplatíš celý, tak to dítě na ten školní výlet nepojedeš. No a co já udělám? Slyším, že mě to zaplatím celý. A to je ta zbraň prostě, to je ta zbraň, jsou ty děti. Já nechci, nechci, aby dítě bylo okuzené o školní výlet, tak radši ústoupím jemu a radši prostě ten školní výlet zaplatím. A to je milion věcí. Prostě to je milion věcí, když ty děti jako dospějou, tak se to prostě děje pořád. Takže my v tom jakož žijeme a tak nějak musím říct jako, Já žiju, protože už mám jako teďka, mám jako další vztah, mám jako manžela a mám jako, musím říct, že mám jako nádherný vztah, jsem za to jako každej jenom děčná. A na hledě na to, že vidím i to srovnání, že prostě jak to má, jak ten vztah, který je v úzovkách zdravý, jaký to je strašný jako rozdíl. Takže moje současná rodina je tam ta zátěž té minulosti, protože samozřejmě ty naše děti s předchozího vztahu tady s náma v rámci té střídavé péče některé dny žijou. Ale naučili jsme se s tím žít, musela jsem se s tím já naučit žít, děti se s tím naučili žít, nebo na určité míry, protože je to velmi poznamená a i můj současný manžel už ví, jaká je situace a podporuje mě. A snažíme se být šťastný, co to jde.

Čo ti tato zkušenost dala, aj keď byla velmi bolestivá? Co ti to dalo? Albo teda ještě nějaký přeběh v pohodě?

Dalo mi to ohromnou životní lekce, ohromná životní zkušenost. Bohužel mi to dalo zároveň velký... velký pocit bezmoci, co se týče toho systému tady v Čechách. Jako nevím o žádný jiný zemi v Evropě. Na Slovensku jsem teda taky slyšela, že byly velmi bolestivý případy, ale kde by bylo ještě natolik tolerovaný domácí násilí. Prostě třeba ve Španělsku to je tak, že ve chvíli, kdy zavoláte jako policii, že se něco jako děje, nějaká hadka nebo něco, tak tam rovnou prostě toho násilníka, tě tomu už nebužená, tak ho prostě odvedou a zavřou ho jakoby do vazby, pak se to jako prošetřuje a pak podle toho, jak se to prošetří, že jo, tak ho pustí a následují nějaké kroky. Tady, když já zavolám policii, tak přijede a Oni se mě třeba zeptali, jestli jsem nějak ohrožoval, jestli jsem měl zbraň, jestli jsem měl nůž. A že pokud třeba nemám já pistoli u spánku, tak oni ho nemůžou odvést. Přitom my máme uzákoněný institut vykázání, že když je domácí násilník, tak policie má ten nástroj, že toho násilníka vykáže na nějakou dobu z domácnosti. A pak se to jako řeší dáno, tak ale mně bylo řečeno, že do kaveň nemám pistoli u spánku, tak oni ho prostě odvést nemůžou. Takže ta bezmoc jako přetrvává dál a tím, že vlastně já jsem vydala tu knížku, sezbírala jsem ty příběhy, tak ke mně se jako dostávají. A dostávají se k mně fakt jako krutý, jako opravdu otřesný případy těch žen. A jako jsem ráda, že jsem ráda, že to vyplouvá na vpovrch, že se to zveřejňuje, že ta knížka vyšla, že připravuje se jako dokument právě o narcistech, o skrytém domácím násilí. A myslím si, že tohle je ta cesta, jak prostě pomoct těm obětem dalším. Musí se o tom vědět. A dokonce už existuje i iniciativa právníci, kteří se snaží dělat osvětu mezi advokáty i mezi soudci, protože tyto extrémně náročné soudní případy s narcisty, manipulátory, tam se musí postupovat jako jinak v těch soudních procesech, ale oni to neznají, ty soudci to neznají, tu problematiku, soudce není psycholog, takže on se snaží, on rozhoduje v rámci toho svých pravidel Myslím, že tam je jako taky potřeba jako velká osvěta, co se týče tady té problematiky.

Je něčo, co by jsi chtěla odkazat Jenem, které v takovémto vzťahu momentálně jsou?

Já bych asi v první řadě doporučila, vyhledejte pomoc. Nedělejte žádný ukvapený kroky, ale vyhledejte pomoc odborníků, spojte se s lidmi, kteří tu problematiku znají. Zkuste si zjistit všechny možné informace Kudy opravdu jde o člověka, který je manipulátor, je narcista, nebo sociopat, nebo má nějakou pruch osobnosti, ono to jako nepoznáte, ale ve chvíli, kdy začnete se o to zajímat, tak ono vám spousta věcí dojde. Obraťte se i na ženy, kteří tu zkušenosti prošly. A za mě jediná varianta, jaká jste ve vztahu s manipulátorem, tak je z toho vztahu odejít a takzvaně nastavit no contact, to znamená prostě nulá komunikace. Pokud to jde, samozřejmě ve chvíli, kdy jsou v tom vztahu děti, hypotéky, nějaké spočný závazky, tak to zakupilě nejde, ale Pokud tam jsou nějaké závazky, děti a podobně, tak se velmi dobře připravit na odchod s tou vztahu. To znamená, jak podpořit svoje psychické zdraví, svoje síly, tak vyhledat jako právní pomoc všech nemůžných obborníky a velmi zalarmovat známý rodinu a připravit se na ten odchod dřív, než udělám nějaké ukvapené kroky typu, že zbalím děti a utíkám na druhou stranu republiky, protože aspoň u nás to je tak, že pak se to obrátí proti tý ženě.

Děkuji velmi pěkně, že jsi přijala pozvání na toto rozprávání, na tento rozhovor. Ještě nič, co by jsi na závěr chcela dodať?

Ještě bych možná zmínila to, že ty ženy, které v takovém vztahu aktuálně jsou, tak připadají velmi sami. Připadají se hodně jako ztracený. Věřte tomu, že těch žen je strašně moc. Takže stačí prostě zapátrat, přečíst se nějaké knížky, nebo přečíst se i tu knížku, to zažila jsem nebe a peklo, tam najdete 14 těch příběhů. Jsou si podobné jako vejce vejci, protože oni ty nácisti se prostě chovají dospodobně a možná tam jako v některém příběhu najdete i ten svůj a zjistíte, že v tom opravdu nejste sama a zjistíte, že to, co žijete, opravdu není jako v pořádku. To je hrozně důležité si uvědomit. Je to vlastně první krok k tomu uzdravení. zjistit, že to, co žiju, tak nemusím to žít, nezasloužím si to, nikdo si to nezaslouží a mám právo být ve vztahu, který je respektující a kde není ponižování, není tam neustálý obvinování. A tak.

Děkujem Zuzi, že jsi přišla na toto rozprávání. Děkujem aj těbe, že jsi si vypočula dnešnou epizodu. Když se ti páčila, tak se prihlás na odber, nech ti neunikne žádná téma, sdělej na sociálních sítěch a hodnuť podcast od srdca hvězdičkami, aby se k jeho obsahu mohlo dostat čo nejvíc lidí, kterým může pomoct. Ještě věc inspirácí a odkazy, aj na knihu, o které Zuzana hovorila, najdeš v popise této epizody. Už teraz se na těba těším při další téme podcastu o crcem, tam, kde začíná nová kapitola tvojho příběhu. Pamětaj na to, že si zasloužíš to nejlepšie.