#13. Začalo to bozkom a skončilo únosom detí

Vítej při další epizodě podcastu O crce, v kterom se narovinu a otvoreně rozpráváme o partnerských vzťahoch, narcistické manipulací a o tom, jako najít z cestu nazpět k sebe, prebudit ženskou silu a otvorit se skutočné láske. V dnešné epizodě se budeme rozprávat s Adelou a Adela vám porozprává svůj příběh s narcistickým manipulatorem. Vítej Adela.

Já děkuji za pozhání.

Já bych se tě hned z kraja zpítala, jak jsi se s tím člověkom zoznámila a jak jsi se do toho vzťahu dostala?

Seznámila jsme se, když jsem byla pracovně v zahraničí.

Byla jsem tam od ledna 2007.

Já jsem byla z těch vztahů frustrovaná a měla jsem pocit, že musím na chvíli odjít pryč. Takže bylo to takové jako, v podstatě jsem byla dost klamaná, protože nevím, jestli v dnešní době na sebe nahlížím zpětně, jako možná jsem byla třeba lehce vybírová, nebo nevím, netuším, ale vím, že ten třeba poslední partner, tak začalo to tak, že, nebo začalo, skončilo to v podstatě tak, jestli bych mohla mu počít peníze a podobně, jsem se říkala, cože. Takže to bylo už takové, že jsem chtěla odjet pryč a změnit prostředí. Vlastně jsme se seznámili v zahraničí a.

Vlastně on byl cizinec.

Než jsme se seznámili, jak jsem byla asi půl roku. A seznámili jsme se vlastně v zaměstnání, kde jsme oba pracovali.

Takže tam.

Jako ten váš stěn vyzeral na začátku?

Na začátku s těma informacema, které už dneska mám, tak to bylo neuvěřitelné lovebombing. Bylo to šílené v podstatě lovebombing, kdy jsem měla pocit, že to je přesně ono. Prostě jsem pro něj byla ta priorita, byla jsem pro něj na prvním místě úplně ve všem. a neskutečný obletování, kdy prostě pro mě dělal první poslední. Tam tehdy jsem absolutně netošela, to už je opravdu spoustu let zpátky, že jo, nějaký rok léto 2007 nebo podzim 2007, takhle. Létě jsme se tak nějak prvé tak nějak začali vídět, jakoby o sobě vědět, že existujeme v podstatě v tom zaměstnání. A na podzim 2007 jsme se dali tak nějak dohromady a V té době jsem o žádném lovebombingu neměla ani tušení.

Ani o žádných reflex nebo nic.

Ty informace, co mám dneska, jsem tehdy absolutně neměla žádný. Ani to vlastně v té době bych řekla nikde nebylo. Když si vezmeme zdroje informací, které jsou.

Dneska, které byly tehdy v roce 2007.

Tak je to obrovský rozdíl. A já si to, jako dneska si říkám, že kdybych viděla ty informace, které vím dneska, tak bych nikdy do takového vztahu nešla. Jako hrozně bych do toho nešla. Tak bych prostě zala okamžitě zpátečku.

Takže ne.

Ale tehdy to prostě tak nebylo. Bylo to úplně o něčem jiném. Taky jsem byla mladšího spoustu let. A on se choval úplně prostě k.

Mně jako k princezně. Opravdu doslovak, princezně.

To bylo úplně neskutečné a v životě jsem nikdy nic takového nezažila. A jelikož jsem byla zvyklá, nebo jsem neměla pocit, že lidi by mi mohli lhát, že přece by mi ten člověk nalhal. Tak vlastně cokoliv, tak pro mě bylo pravdivé. Všechny ty informace, co on mi řekl, tak jsem to brala, že tak to je. Že jsem neměla důvod mu nevěřit. To je, nevím, neskutečný. Kolikrát si sama sobě říkám, že ano, opravdu to byla z mé strany ta najivětá, ale zároveň, jak bych to nazvala, zároveň v podstatě to minimum těch informací a vlastně v mým životě to bylo jako první setkání vůbec s takovýmhle člověkem. Jsem do té doby nikdoho takového napotkala. ani v rámci toho pozitiva, toho krásnýho, co bylo. Což pouze bylo. Což už dneska člověk ví, že to byla v podstatě jen taková ta maska. A úplně na ně nalížím dneska úplně jiným očima.

Kedy jsi si teda začala uvědomovat, že tam něco neje v poriadku?

To bylo v podstatě dneska, když si na to podívám opravdu hodně zpětně, tak těch red flags už bylo od začátku.

Poměrně dost, ale já jakoby do teď.

V podstatě člověk i řeší v tom, v čem sám vyrůstal a jaký vztah měly rodiče. A naši rodiče ať spolu vydrželi až do taťkový smrti, prostě se nikdy nerozvedli, takže nejsem z rozvedený rodiny. Tak vím, že teďka byl takovej trošku cholerik, ale nebyl narcista. Dneska už to můžu říct, že opravdu narcista nebyl, ale byl cholerik. On prostě vybouchnul a za chvíli se sklidnil. A byl takovej ten splachovací. Nikdyž viděla nás táta na šách, prostě nic takového. Jenom prostě, že se naši hádali a tak. Takže jsem to brala tak, jako že tohle je ve vztahu tu normální. že když se ty rodiče hádají, když se občas oni na sebe urazí, tak přece jak on, když se urazí na mě, tak je to normální, protože táta se urážel také. Ale nikdy to nedošlo k tomu, že by u těch mých rodičů teda, nikdy to nedošlo k tomu, že by, jak to nazvat, že by prostě měl tam táta nějaký ty narcistický sklony nebo narcistický chování, nějaký citový vydírání, a to tam nikdy nebylo. Protože třeba táta vždycky vybouchnul a za chvíli to splachnul a byl klid a víc se to prostě neřešilo. To, že když se třeba naši pohádali, ano, mě se to taky nelíbilo. Já jsem to kolikrát šla říct, že.

Prostě se mi nelíbí, když se takhle hádají.

A vím, že oni se pak zarazili a přestali. Takže se mi mělo to takové, že ty hádky jsou přece normální.

To přece k tomu vztahu patří, ale.

Vlastně jsem tam nikdy nezažila mezi těmi rodičemi právě tohleto citový vydírání. Ale někdy jsme se třeba, když jsme spolu chodili a když jsme teda, on se třeba kvůli něčemu jakože urazil, tak on už mi říkal na začátku, já se třeba urazím, ale dva, tři dny a já jsem zase pak v klidu.

Já jsem to tak brala, on to.

Řek, jako jo, tak táta se taky urazil a zpláchnul a dobrý a Jelo se dal živ. Ale Vím, že pak jednou nastala, ještě jsme spolu chodili a já už jsem tehdy měla v plánu potom končit. Já jsem byla v létě v Čechách vlastně nedovolený a vyrazila jsem s kamarádama prostě do jiného města, byli jsme tam.

Někde na nějaké diskotéce a tak.

A ta kamarádka měla svou manžela a abych ten byla úplně jakože třetí, ten sama, tak vzala kamaráda. No a já jsem to prostě tomu svýmu dneska už ex řekla, že ho mi volal, kde jsem, co dělám a podobně. Byla po telefonu šílená scéna, že si okamžitě třest balem a jedu domů.

Říkám jej 11 večer, nebo kolik bylo. Říkám, že si dostanu teď domů.

Prostě žádlivá scéna.

A já jsem řekla, že teda tohle to ne.

A napsala jsem mu potom, že jsem z toho byla samozřejmě úplně sama frustrovaná a špatná. Říkám, co tohle to mělo být za žádlivou scénu. Říkám, tohle ne. A rozešla jsem se s ním. Jenže já jsem se tam musela samozřejmě vrátit.

Mě se tam strašně nechtělo.

S tím, že jsem tam měla prostě svoje věci, prostě svoje závazky, věděla jsem, že když nedojedu ten kontrakt, nedostanu ty finanční bonusy.

A ta finanční stránka byla poměrně znákavá.

Takže jsem říkala, že tam budu půl.

Rok, to tam nějak vydržím.

Jsem se vrátila, tak samozřejmě dva měsíce mě nahánil. Opravdu brutálně. To jsem ho pořád odmítala a říkala jsem, že ne, ne, ne, on prostě překecával ještě naše společné kamarády a takovýchhle. Strašně dlouho na mě nic neplatilo. A mě to strašně volilo teda, jo, protože já jsem byla do něj úplně hrozně zamilovaná, ale říkala, ale takový ta vnitřní intuice mi říkala, že jako ne.

Tohle to není dobrý.

A pak vlastně ten jeden společný kamarád mi jednou volal, že on měl auto nehodu. Já si do dneška myslím, že žádnou auto nehodu nikdy neměl. A to jeho auto, kterým on tehdy jezdil tam, tak přece zmizelo a za týden bylo zpátky. Podle toho, co mi vyprávěl, říkám, máš nějak rychle upravený, ne? No a jako víš, že se to dá rychle upravit a kde jsi, co jsi, tak prostě to jako, že zamluvil, nějaké zranění neměl, jenomže ho bolelo rameno, takže to bylo stramené. Prostě dokáže člověk to předstídat velmi dobře, No, ale v podstatě jsme se dali dohromady a on byl naprosto milionovej. Úplně opětovný ten Love Bombing v podstatě. A my jsme se dali dohromady možná zase na ten podzim, to ty hry bylo. Já jsem potom na konci ledna dalšího roku končila, to bylo v lednu 2010. a já už jsem tam nechtěla být, už jsem byla z té práce dost unavená a chtěla jsem se vrátit do Čech, takže jsme tak nějak plánovali, že by teda přijel do Čech taky a že budeme tady spolu a já jsem asi 14 dnů na to zjistila, že jsem tě hodná.

Takže tak.

Takže začala se samozřejmě plánovat svatba. A jakož byl cizerněj, tak to bylo trošku náročnější, ale on udělal všechno proto prostě, aby získal ten nějaký ten doklad o tom, že není nikde jinde ženaté a podobné věci.

Se říká, že to bude náročný, ale že ne. Když to sehnal, tak přijel, proběhla svatba.

A pak zase musel odjet, protože on tam měl ještě dobíhající kontrakt. My jsme tam byli vždycky u toho kontraktu, takhle to měli všichni, když ho dojedeme, tak dostaneme tam finanční bonus, jedné výplaty na víkend. a vypadla v dolarech, a když máte přijít tu 9 000 dolarů pomalu za ty tři doky, tak je to docela dost peněz. Takže člověk to nechtěl, nechtěl ty peníze jim tam nechat. Takže on tam samozřejmě ještě nějakou dobu zůstával. Narodil se syn na podzim On vlastně hnedka tady ani nebyl, ale to bylo všechno v pohodě. Všechno probíhalo tak nějak v pohodě. Bylo to jako normálka, mělo by se říct, ale tím, že jsme možná nebyli spolu. Fyzicky. To bylo jakoby více méně manželství nadálku. A přijel a vlastně synově byly asi dva měsíce. Takže ten krávový sem přijel nějak na Vánoce. všechno v pohodě zjese, takže on tak jako průběžně jezdil sem a zase tam, protože měl tam práci, měl tam samozřejmě.

Lepší peníze, takže peníze mi posílal, jsem do Čech a tak.

Já jsem pak odjela se synem i za ním, byli jsme tam dva měsíce, pak jsem potřebovala zase jet zpátky, pak jsme se zase vraceli. A když jsme se vraceli zpátky do.

Čech, tak jsem zjistila, že jsem byla těhotná.

Já jsem to zjistila už tam, ale vracela jsem se těhotná s druhým synem. druhým dítětem a pak vlastně už od týduň jsme tam nikdy nebyli, jsme vlastně zůstali tady v Čechách s tím, že vlastně když jsme se vraceli s tím prvorozeným, já tě hlopnám, tak vlastně na letišti nás tady zastavili a on, že tam měl někdy nějaký problém s pasem, já nevím, kde si, co si a já jsem se tam samozřejmě byla v šoku, když vás tam zastaví policie, jsem nevěděla, co se děje a víceméně spíš nám bylo řečeno jenom, On tady může mít jenom krátkodobej pobyt a že by.

Bylo vhodnější, aby si zažádal trvalý pobyt.

To jsme podle Vera taky udělali, ten.

Trvalý pobyt dostal, vlastně až teda trvá po narození toho druhého syna.

A vlastně pořád, ale i když už měl tady trvalý pobyt, tak tím, že tam měl ty závazky pracovný. Tvrděl pracovný, dneska už to nemůžu takhle s jistotou tvrdit. Ale já o peníze prostě vydělávala a já byla na materský, takže pořád bych.

Sdělala sem a tam. A když bylo, teď musím přemýšlet, kolik.

Bylo tak druhý musvinovej, když tady zůstal trvalý, když jsem tam všechno pustil, možná rok a půl, tak se nastěhoval sem. A já jsem potom v plánování po.

Třetí utihrtnila, když jsem říkala, že už.

Třetí nechci, že nechci další. A on mi tehdy řekl, že to nechá napkou na mě, jestli si to.

Dítě nechám, nebo ne.

Já to nedokázala udělat. Neměla jsem to srdce a narodila se vlastně vytoužená holčička. A tím, že jak on byl vlastně už pak tady v Čechách a byli jsme spolu 24 sedm, tak vlastně spoustu věcí najednou se začalo měnit. A bych řekla, že my jsme měli spokojné manželství do té doby, když jsme byli odděleně. On vždycky přijel třeba na tři, čtyři týdny, se odjel na dva měsíce, tak.

Zase přijel a tak.

To bylo v podstatě ideální. A popravdě já jsem neměla problém ty.

Děti sama zvládat, když jsem tady byla sama.

Nebyl to pro mě žádný problém. A do toho vlastně jako by přišel trvalé on. A už to začalo být samozřejmě problém, protože jak byl zvyklý, že a já byla taky zvyklá, že vlastně všechno obstarám.

Sama, tak jsem vlastně všechno udělala, ale obstarávala sama.

A zatím jeho zájmy v podstatě byly, že přijížděli se mu kamarádi ze zahraničí, A trával s nima dost času. Když pak přivez peníze někde nějaký, tak.

Jsem mu vždycky říkala, říkáma, proč za všechny platíš? Proč platíš benzín?

Proč ti oni něco nepřispějí? A kam furt jezdíte? Do Prahy a takovýhle. A neboj, nestarej se. To bylo vždycky neboj, nestarej se. Já ho v dnešní době můžu říct, že jezdili za děvkama. A on rozhodně svatý nebyl. Jindži, já jsem mu pořád prostě věřela, on vždycky dokázal všechno vysvětlit tak, že to z mýho údlu pododávalo logiku. Protože je neskutečně výřečnej a vždycky na všechno má argumenty. Já jsem se vždycky říkala, říkám, jak je to možný, že na všechno, cokoliv člověk řekne, on okamžitě má odpověď. Takže nepůsobí stylem, že by měl hát. Nikdy nepůsobil stylem, že by měl hát, protože když člověk lže, tak kolikrát ho poznáte na výrazu obličeje, nebo vidíte, že se zasekne, že tam nějaká prodleva odpoví. On ne, on měl prostě takový ten poker face, neustále stejnej a vždycky na všechno měl odpověď. I to bylo takovým stylem jako, vždyť přece víš, že já bych tě nikdy nelhal, vždyť přece víš, že já tě miluju. To jsou prostě jako, já už v dnešní době znám těch příběhů tolik, dospodobných, a já seštivě říkám, jo, to je jak českopírak, to je, já nechci úplně říct, jak toho říkám, to je trošku zakoní zprostý slovo, že to je určitá vysoká škola od K, A vlastně mě to přijde jako neuvěřitelné, když to pak.

Slyším i ty jiné příběhy, tak si.

Říkám, to není možný, ty jsi byla.

S mým bývalým, to jsou prostě takové stejné znaky toho chování, že prostě člověk.

Ten dotyčnej vlastně, jako by ti v tluče v uvozovkách do hlavy to, že vlastně sama sobě nemáš věřit, že prostě on je ten, který mluví tu pravdu. Ale ty tvoje domněnky a to tvoje.

Smýšlení, to je lež, protože on je.

Ten, který mluví pravdu.

A to bylo úplně neskutečné, jak on.

Vždycky měl tu odpověď a ona ta.

Odpověď vždycky nějak dávala logiku přece.

Protože on už kolikrát na nějakých kamarádech začal říkat, podívej se, jak ona to hlato a podívej se, když se nám.

Snaží rozbořit ten náš krásný vztah a takový hlatost.

Takže tím se mu podařilo odkopávat ty mý kamarádky, kamarády, spíš hlavně kamarádky, Protože oni ho prohlídli, jenže tohle to už je doslova jak brainwashing, kdy člověk je tak strašně zatřiklený, že ty informace a náznáky z venčí člověk vlastně nevnímá, protože si vás namotá ten člověk okolo prostu takovým způsobem, že máte pocit, že on je jedinej, kdo mluví pravdu a všichni lžou. To je prostě něco neuvěřitelné.

To je neuvěřitelné, ale přesně jako jsi povedala, tak se to projevuje jako ceskopirak, to zprávání. Co jsi ještě tak pozorovala? Co ti nesedělo? Co tam bylo také, kde se to začalo možno lámať, nebo kde si si začala ovedomovat, že fakt to nesedělo? Protože ty jsi tam hovorila, že ta intuicia ti to hovorila už předtím, potom on tě zpracovával, a jedno s druhým se to striedalo. Ale kde byl taky ten bod, kde jsi si povedala, že toto fakt už neje v poriadku, že co se muselo stať? aby si se mohla tak nějako spamětať v tom, že to čo je.

Řekla bych, že tady ještě před tím šíleným chausem, který pak ještě v podstatě nastal, byla situace taková, že já jsem si začala psát s jedním dobrým kamarádem, ale nebylo v tom nic, že bychom spolu chtěli být. Byla to jenom taková ta vzájemná psychická.

Podpora, kdy jsme prostě jako...

Kdy on... Jako tu podporu takovou, jakoby, že... Je hezky, prostě dělám věci dobře, snažím se něco dělat. Jakobo tu psychickou podporu, kterou čeká člověk.

Od partnera, tak jsem měla od toho kamaráda.

Takže my jsme v spolu životě nic neměli. My jsme v spolu absolutně nic neměli. To je rok a půl, co jsme si tehdy psali. jsme se viděli dvakrát ve všichni počasnosti. Ale bylo to o tom, že jsme si popřáli ráno, hezkej den a takovéhle věci. A co kdo dělá a takovéhle.

Já jsem opsala, třeba přesně přičála ještě.

Brigádní dělat, tak jsem opsala brigáda a podobně. Tak on vždycky mě v tom podpořil, že super, ty jsi skvělá, ty to.

Zvládneš a takovéhle věci.

A on vlastně na tohleto naší komunikaci přišel, protože mi pak začal tvrdit, že vlastně se mu zdaluju. A to bylo v té době, kdy on byl každou chvíli někde pryč. A když přišel domů, tak jediné, co ho zajímalo, se pak lehnout do postele.

Tak najít na telefon.

Takže jsme tak sice žili v tom bytě, ale každý v jiné místnosti. A přišel jenom, když chtěl sex a.

Jinak to bylo všechno.

Takže v podstatě jsem si říkala, že nevím, jestli tohle je ve vztahu normální, kdy jsme tam nebyli jeden pro druhýho, ale jenom tak jeden vedle sebe. Tak byli tak vedle sebe. On měl prostě někdy nějaké svý zájmy. A pořád někde s někým na telefonu vydržel prostě dvě, tři hodiny s někým telefonem.

Panebože, co pořešíte?

On si bral telefony na záchod všude. Takže my jsme se byt citově začali od sebe dozdalovat. Já jsem ale pořád toužila ho získat zpátky. Aby byl takový jako na začátku. Byl aspoň při nejménějším částečně z toho. Když jsem potřebovala někde doma s něčím pomoct, tak vždycky jenom s tý postele. Takže pořád jsem na všechno byla sama. Když nás bylo už pět doma, tak.

Jsem byla pořád strašně sama.

Já jsem jenom od toho kamaráda chtěla.

Nějaký hezký slovo slyšet. To bylo všechno.

A on nějak přišel na to naší konverzaci, tak začal doslova peklo. Musela jsem mu odezdat telefon, dát mu do něj přístup. Starší dva jsem odvedla tehdy do školky.

Vrátila jsem se a on si vlastně mezi tím přečet úplně všechno.

Vlastně do telefonu.

Bylo to opravdu šilený, kdy došlo k.

Fyzickýmu násilí, kdy mě opravdu začal být. Já jsem nosila v té době brýle.

Tak ty mě vždycky, kolikrát odletěly, tak mi je podal. Další facka, to zpávala ta facka.

Ale snažil se, aby to neviděli děti. Takže většinou tohle probíhalo vlastně v noci, kdy mě nenechal ani pak vyspat. A to v podstatě přeskočil všechno, co dělal.

No.

Skrtil mě proti zdi, a vyverchovali ho to tak, že vlastně, myslím, že to.

Bylo zpátka na sobotu, kdy mě znásilnil.

Doslova mě hodil na gauč. A já jsem ho prošela, ať to nedělá. A jim to bylo jedno.

A prostě udělal, co udělal. Já jsem...

Samozřejmě brečela. Vrát jsem od toho brečela. A on teda, jakoby s tím, když mě znásilnil, tak v podstatě, ta míra.

Toho fyzického násilí přestala.

A on druhej den, vím, že to.

Byl víkend, on druhej den vlastně musel.

Někam odjet, tak já to vidím jako dneska, on se prostě vyfiknul do obleku.

To jsou úplně paradoxy.

A já jsem nebyla schopná stát z postela. A jakož oba máme samozřejmě ani lékař, máme zdravotní vzdělání, já jsem věděla, že na mě zkouší prostě úsoby, co se běžně dělá, když zjišťujete, jakou formu vědomí.

Nebo nevědomí ten člověk má.

A vím, že to na mě zkoušá. To se třeba prostě lehce štípe do kůže, abyste zjistili ty určitý reakce. To je normální běžný způsob. A moje tělo nereagovalo. Moje hlava jo. Moje hlava byla přivědomá. Ale moje tělo mělo nulovou reakci. a vím, že jsem furt měla zavřené.

Oči, tak on si fakt myslel, že jsem bezvědomá.

A já jsem byla v takovém polo.

Říká se tomu sami nevědomým, kdy jsem.

Opravdu měla, a tohleto člověk nedokáže ovládat, tohleto jsou situace, kdy to ovládá ten.

Mořek, ale vy ne, to není ovládané vůli.

Moje tělo mělo novou reakci. Přitom jsem ale byla pořád, jako by ta hlava mi jela. Já jsem vnímala, co on mi říká, ale já jsem vnímala, že to tělo má, prostě když máte EKG křivku nula, to tělo bylo takhle, ty reakce byly absolutně nulový. Já jsem sama z toho byla v.

Šuku a já říkám, já nic necítím.

Já jsem prostě nic necítila. A vlastně vy, když zkoušíte nějaký nervový reakce, tak vlastně automaticky to tělo nějak zareaguje. Já nevím, jak se to dělá na neurologii, poklipáním na koleno tím kladívkem, tak sledujete reakce. Já jsem opravdu sama vnímala a já.

Si to dneška pamatuju, že to moje tělo mělo reakci nula. Prostě nic.

Takže jsem se říkala v duchu, říkám, sakra, ale tohle je jaký špatný, já jsem necítila ani tu bolest, když mi říkala.

Jsem nic necítila.

Vůbec nic. Vím, že do té ložnice prostě furt chodili děti, mluvili na mě a prostě to dělo nic. Já jsem ho neovládávám v tu chvíli. A mě až vlastně postupem času došlo.

Že jo, tohle je forma bezvědomí. Říkám, paráda. Pardon.

Ale nějak jsem se prostě jakoby z toho silou vůle, já jsem si v.

Duchu sama sobě i řekla, říkala, musíš prostě vstát. Z tohle to nejde.

A vím, že on se mě, pak.

Už jsem se tak nějak byla schopná trošku hejbat.

A on se mě ptal, už byl.

Obletený na odchodu, jestli mě má zjít do nemocnice.

A že jestli chci, tak mám zajít na policie. Ale jsem byla ve stavu, kde jsem.

Nemohla vstát vůbec z té postala, vůbec z ní vylézt.

A jediné, co jsem si přála, ať odjedá tě pryč. A vím, že jsem mu jenom prostě jako silou byla řekla, ať odjede. ať jede pryč, protože někde něco přeboval.

Vím, co chci zhřít, to nevím, to nezanímám.

Jsem se jenom přála, ať bude, ať je pryč. A když odjel, já vím, že asi dneska bych řekla, že hodně toho bylo i psychické samozřejmě. V podstatě týdnu toho šíleného násilí. A vyčerpání organismů, kde jsem v témto oblasti 6 nebo 7 kilo. On odjel a já jsem vlastně, až když odjel, já jsem přesně věděla, že prostě už můžu z té postoje tak nějak stát. Tak jsem stala a po čtyrech jsem.

Ho vezla do kuchyně, abych se šla udělat alespoň kafe.

A postupně během toho dne jsem se.

Nějak dávala dohromady, abych začala vůbec být.

Schopná postarat se o ty děti.

Takže jsem s nima tam zůstala, že jo, ten den.

Já už se ani nepamatuju, kdy, kdy přijel, já tohle to mám v podstatě jako v mlaze, ale jsou určitý ty.

Momenty, které si pamatuju do dneška, kdy.

Prostě třeba, jak on zkoušel tu míru tý, toho mýho nevědomých, tu chvíli mu.

Bezvědomých v podstatě, to si pamatuju, ale.

Nepamatuju si potom prostě, co bylo potom.

Takže to je taková částečně nějaká amnésie.

A pak on prostě přijel a on.

Se mě omluvil, že?

Že to bylo moc.

A já, super, kamák, co teď?

Já jsem tu chvíli absolutně nevěděla, co mám dělat. Mě neskutečně odprosil, řekl mi, že byl kretén, že to neměl dělat. A pak prostě jsem, já nevím, kolik bylo, asi 14 dnů, na to jsem měla narozeniny. A on šel a koupil mi týmkrát druhéry nějakou sadu na vlas. A já jsem se říkala, že jako.

Šampón a takovýhle ty prostě výživový věci.

A mě v tu chvíli jsem se říkala, říkám, tak máme vyškobe tady půlku.

Hlavy, tak mi jde koupit. Prostě se do nápasy.

A samozřejmě toho nezapomněl říct, kolik to stálo.

Že to bylo tedy jako hrozně drahý, báš si toho.

Aha.

Jasně.

Jenže v tu chvíli prostě jako se říkáš, jako Proč mi to říká? On mě tady bálem zabil, když mě držel proti tý zdi, držel mě pod krkem. Tak jediný, co jsem si přála, ať přitiskne víc, ale když už viděl, že už prostě nevnímám, že se nebráním, tak přestali ho. A říkám, a on tady řeší to.

Kolik stá nějaký debilní šampon. Nebo nějaká sada.

A to mi přišlo úplně absurdní, ale naprosto absurdní.

Jako jsi se rozhodla potom s tím rozhodnout, co dělej následovala, aleba jako jsi se rozhodla v tom období, že se s ním rozjdeš, aleba jak tak pokračovala?

Já jsem si v tu chvíli říkala, že děti byly ještě malé a v tu chvíli už jsem si říkala, že.

S nimi do konce života nezůstane.

Ale jako lidi je tam, že se nerozhodu, protože jsou ještě moc malé. Takže jsem si říkala, že to prostě nějak vydržím. A on paradoxně zase začal fungovat. Zase opět takový ten lovebombing znova. Všechno úplně skvělý. Naprosto se všim pomáhal. A vidím to jako dneska, když po nějaké době on seděl v kuchyni, koukal se na mě, nevím, co jsem tam.

Dělala, on říkal, že já jsem se k tobě choval úplně strašně.

A jsem se jenom otočela a říkala.

No, to jsi se teda choval.

A říkala, já vůbec nevím, co to do mě vělo. Takže vlastně, když tohle to ti ten.

Člověk řekne, tak si člověk říká, aha, tady nějaká sebereflexe, že jo?

Tak to je super, tak to je dobře, že na to přišel. Teď už to bude přece dobrý, že jo?

No.

Ne, takhle, tak to nefunguje. A nikdy to nefunguje a nikdy to nebude fungovat. Protože prostě ten člověk přesně ví, co má říct. Aby si toho člověka, aby si tebe.

Znova zase nemotal zpátky.

Jinže v tu chvíli to člověk prostě nevidí, že to nevnímá. Nevnímá to, že to je opětovný zase namotávání zpátky. Když řekne, že ano, uznal jsem, že jsem to přehnal.

To přehnal.

Pardon, mám napadlo, že si věděl o tomto násili někto z tvojeho okolí a z rodiny, z blízkých ludí, z kamarátov, lebo ty si hovorila, že tě v podstatě izoloval od ludí, ale či jsi byla schopna někomu o tomto povedat, či to někdo tušil?

Věděla to jedna kamarádka, protože my jsme se vlastně i tak nějak vydávali na.

Té brigádě, jsem tam.

A tehdy jsem jí potkala a úplně rozklapaná jsem jí. Neřekla úplně všechno, ale jenom řekla jsem.

Jí, že prostě je to hodně špatný.

A že mi se bral telefon, že jsem bez telefonu. Že vlastně nemám jak koho kontaktovat.

To bylo ještě v tom týdnu před tím znásilněním.

A on vlastně věděl, že z tý komunikace, jak se mi prohrábával ten messenger.

Tak vlastně zjistili, že jí se hodně svěřují.

Tak samozřejmě on si ji potom náhodou, ne, on si ji neozchytil, ale náhodou, že se někde snad potkali v nějakém.

Obchodě v supermarketu, začal jí tam nadávat do kurev a do krav. Začal po ní plivnout.

A jak jsem nechtěla, aby ona měla problémy, tak vlastně jsem si jí záměrně vyjíbala. Dneska jsme spolu už běžně v kontaktu. Neříkám, že každodenně, ale jsme v kontaktu a vlastně jsme si všechno vyříkali. A v obě jsme to vobrečeli.

Přiznávám, že v obě jsme to vobrečeli.

Abych se vrátila k tomu, než jsem dospěla do vodů, když jsem řekla, že.

Tohle už fakt náš rozvod, tak vlastně.

Já jsem začala pracovat jako osovočová, co má na sebe. On teda chvíli byl taky osovočově, něco.

Si zařídil, protože včetně nebude pracovat nikde v nemocnici.

Tak jsem ho štěstím pomáhala a nějak.

Jsme nějakou dobu a fungovaly.

Jenže Humbach přestal zase pracovat, protože do toho přišel covid. Ale jakož měl čajovnu, tak si asi umíš představit, že prostě všechno zavří, ta biznes žádnejší. On ji teda pak to čajovnu prodal a byl doma. Zůstal doma a já jsem vlastně začala táhnout veškeré výdaje. A v podstatě všechno bylo na mě. Akorát nejlepší bylo, že mi děcky řeklo, o peníze se nestarej, to já zařídím.

A já, hm, jak? Že byl na pracáku, chodil pak na.

Nějaký, jakože přece musel chodit na ten pracák, tak musel chodit po nějakých těch nabídkách. A já jsem pak pozdějiž až zjistila, oni by ho třeba tady u nás na Veměstě v té měmocnice vzali.

A já jsem až pozdějiž zjistila, že.

On se tam dal takový podmínky, kdy.

Vyžadoval plat pomalu větší než ředitel, tak.

Mu řekli, bohužel, tyhle podmínky vám splnit nemůžeme, toho nabídku nemůžete dostat. Takže on když chodil po těch pracích, záměrně dával takové si požadovky, že vlastně.

Mu řekli, že ne.

A pak se samozřejmě stižoval, že ho nikde nechtějí.

Oni mě nikdy nezveměstnají.

Ale tím, že jsme malé město, tak jsou věci, které se člověk dozví.

Ale s nějakým časovým odstupem.

Takže až pozdějiž jsem se dozvěděla, že ty jeho požadovky byly tak nerealné.

Říkám, tak to dělá schválně, protože přece jako...

Já jsem mu to říkala, říkám, to, co vydělám já, a i když ten tvůj plat na začátku nebude tak vysoký.

A to, co vyděláš, tak se mu mění velmi dobře.

Říkáme, já nebudu muset brát tolik práce na sebe. Ne, ne, ne, ne, já to zařítím.

Já to zajistím. Neboj. Fajn.

A to už jsem jako i v té době pořád byla přesvědčená, že až děti pouvedou s tou a budou mnohem.

Větší, tak se rozvedu. Ale že dokud byly malinký, tak jsem říkala, že ne. To nám budem představit.

Já vlastně, když tahdy došla k tomu.

Jeho fyzickým útoků učil mě, tak vlastně nevím, na čímu děti byly dva roky. A říkám, a co já budu dělat?

Nebo dva pryč.

Říkám, co já budu dělat? Uplně sama. Říkám, kam já půjdu. Říkám, čím se budu živit.

Ještě jsem byla vlastně na mateřský, ještě jsem jí dojížděla.

Říkám, paráda.

No, takže on potom začal kšertovat s autama. Pozdějiž jsem se taky dozvěděla, že to úplně nebylo všechno legální. A začal jezdívat pryč do zahraničí, vytahal ty auta. A Když byl doma, tak to bylo vlastně neustálý sledování toho, co dělám, s.

Kým se bavím, jestli něco dělám vůbec.

Předtím jsem chodila do práce, vracela jsem.

Se večer, já byl celý den doma.

Vstávala jsem já vynadáno, že je doma bordel. Já říkám, ale kdo je doma? Já říkám, a když nejsem doma, tak i já ten bordel nedělám, že? Já říkám, a já mám přijít a být ta služka a oklízet za něco, co se mnou dělala já? Říkám, snad tady bydlíme všichni, ne? Říkám, já tady neby Říkám, byliž tady taky ty děti. Říkám, ty starší už jsou dost větší, a i to dítě ve dvou a půl, ve třech letech. Myslím si, že už je dost velký.

Na to, aby pochopilo, že se taky má autíze.

Že to on nedělal, že už by to dělal. Takže všechno, opravdu veškerá ta zodpovědnost, tu zodpovědnost on házel na mě, takže tu.

Domácnost, ty děti a tu práci, které všechno si vzáhla já.

A za všechno jsem dostávala vinedáno, taky já. A já už jsem pak vlastně dosáhla do takového bodu, že se mi nechtělo domů. Ani kvůli těm dětem. Já už jsem byla tak vyčerpaná a tak frustrovaná. Ne z té práce, ta mě bavila.

Vela a baví do dneška.

Ale z toho, co budu za sedma, za problém. Protože kdykoliv jsem přišla, tak všechno byl problém.

Všechno. Prostě všechno.

Když jsem třeba končila v 6 hodin, tak v 6.02.

Mi přišla zpráva, kde jsem, proč už nejsem doma. Říkám, cože? Říkám.

Když víš, že asi když končím v.

6, tak v 6 nemůžu bejt doma. Neměla.

Jsem to sice jako by daleko, měla jsem to kousek, ale přeci jenom, než prostě tady uklidím, než zhasnu, než prostě si všechno pobalím ty věci a než dojdu pěšky domů, nebylo to ano daleko.

Tak potřebuji 10-15 minut. Jako v 6 končím a v 6 už.

Nejlépe, abych byla i hned okamžitě doma. protože když čas končím, tak už čas musím i doma. Tohle to bylo absolutně nesnesitelné, kdy neustála buzerace toho, jestli jsem někde něco odložila, nebo jsem to neodložila, nebo jestli jsem to udělala, nebo jsem to neudělala. A když jsem to udělala, tak prostě jsem to udělala takhle, že to je přece špatně. Pořád neskutečný problém se všem.

On.

Bude někde třeba nakoupit, protože to on.

Jo, to on rád si chodil nakupovat. To.

Jsem se rozjaděla opět, že tam chodil za nějakou slečnou filmformací. A tak i v tích obchodech on měl někde nějaký problém. Samozřejmě to byla moje vina. On hnedka to na mě ten svůj problém.

Sesypel a chtěl ideálně, abych já to šla řešit. A že to už bylo tak vyčerpávající, tak frustrující, To bylo něco neskutečnýho. A.

Když jsem si třeba večer na chvíli sedla k televizi, abych tak nějak vypustila ten celý den z té hlavy a trošku si dala relax, tak prostě na mobilu jsem měla takovou jenom hru, nějaká.

Zahrádka se tam dělala. Ty.

Už jsi zase na mobilu, víš, zase.

Si s někým píšeš. Říkám, já se s někým nepíšu. Říkám, s kým bych si pro boha měla psát. Takže.

Vlastně jsem furt měla za zadkem policajta, který je řešil, jestli prostě jsem si náhodou na chvíli nesedla a nevzala jsem.

Si mobil do ruky. Takže.

Já jsem si doma nemohla třeba napsat pomalu ani jako, co se grou s.

Mámou, s nikým, s nikým. Když.

Mi náhodou máma volala, tak si sednu.

Blízko mě, aby slyšela, co si říkáme. A.

Pak začala jako třeba po pěti minutách na mě ukazovat na hodinky, jakože to.

Už je moc dlouho, že se vykecáváme moc dlouho.

Říkám.

To prostě jako, já už jsem ten.

Hovorodat, že pak s mámom ukončila. A říkám, hlavně, že ty si vykacáváš dvě hodiny a já volám s mámom. No a ona by ti zase říkala něco. Ty mě zase pomluváte. Říkám, když tady sedíš a slyšíš, o čem.

Mluvím, tak asi slyšíš, že ti nepomluváme, že ne. To.

Bylo prostě jako neskutečný. Neskutečný. A začal i takovej určitý způsob stalkingu. kdy vlastně děti už byly ve školové školce, já byla v práci a on se najednou tady v práci objevil. Děti nesou jídlo, děti nesou pítí, je se mnou nakoupit. Já jsem třeba měla jakoby, jsem byla třeba s klientem prostě online připojená a do toho hovu mít tady v lesi. To bylo prostě jako takový na mě jakože.

Jo, pardon, pardon, pardon a já prostě.

Jsem po něm házela blesky, jakože mě vlastně jakože ruší a on to dělal Ale nepravidelně, to nebylo, že to bylo každej den. To bylo třeba v údělí, pak to udělal.

Za 14 dnů ve středu. Takže.

Takové nárazovky. Že já mě chodíš kontrolovat, jestli tam někoho.

Mám, nebo co tam dělám, nebo co ti jde. Ne.

Dítě, já jsem ti přece donesl jídlo.

Abys neměla hlád. Já.

Jsem ti donesl pitínu, když jsem byl na koupy, tak jsem vzal ty celé balení pet flašek a říkám, já jsem to nechtěla. Říkám.

Já jsem se ti o to nežádala. Takže.

Začal zase takovým tím rádoby leskavým tónem. Aby měl záminku za mnou přijít do práce.

Tak mi prostě nic odeňaz. Protože.

Ono pak doma samozřejmě to bylo, že, já nevím, jestli to můžu říct naplno, ale ono to vyzním. Asi to bude lepší, když to řeknu naplno. Ty si tam stejně jenom s nima šukáš. Každý den tam máš jiného.

Já.

Jsem jako na tohle neměla co říct a více méně už jsem mu řekla.

No to víš, že jo. To víš, že to dělám. A.

Ani se neptám, jak se jmenujou, protože je to zbytečný, protože každý kde mám.

Co jiného, že jo. A.

Teď on tak se zarazil, jakože zjistila se, že řekl fakt, že blbost. A už vlastně třeba tohle pak neříkal. Ale ten jeho stalking byl takovej, že třeba prostě jenom projížděl do práce, já jsem kolem té mojej práce, já jsem třeba musela jít na poštu, A on prostě jednou projel autem. Aha, ty už zase nikam jdeš, ne? A já říkám, a kam jedeš ty? Říkám, na poštu. Jo.

Na poštu, to určitě. To bylo neustále. To.

Bylo furt.

To.

Bylo prostě jakoby... Hledal jakoukoliv záminku prostě, aby mi mohl něco vyčíst, aby mě mohl punížit, aby mi.

Mohl říct něco hlusného. To bylo neustále a pořád. A.

Došlo to do takového bodu, kdy on vlastně vyřekla správně ty roky. Když byly Vánoce 2020-2021, tak samozřejmě vrcholil ten covid, takže my jsme byli doma izolovaní kvůli covidu. Nejhorší Vánoce, na který narada vzpomínám, to, že před Vánoce jsem si pořítila do práce notebooka, protože mi tamten zmizel. Dneska.

Si myslím, že mi ho ukradl on. A.

Já jsem žila v domní místě, jsem se ho nechala v práci, ale on mi prostě z tý kanceláře uzamčený hned.

Ve západě vmizel. Tak.

Jsem se říkala, že se pořídím novej, jenže on mi mezi tím samozřejmě nic se nekoupuje, nic se nekoupuje, já ti.

Přivezu, já pozovuji ty auta, takže mi přivezeme autka. A.

Já jsem ho chvíli používala, tak my ho samozřejmě, když jsme se jednou pojeli už na něčemu pohádali, sebral s tím, že ten je můj, ten jsem ti.

Přivezl, ten ty použídat nebudeš. A říkám, přijdu do práce, přij říká, aha, tak jsem si musela počívat od kamarádky.

Který byl teda špatnej, ale chudíž byl, tak jsem si říkala, tak to je radost, aby on mi bral věci, který mi teda daroval. Tak říkám, pořídím se svoje za svý peníze, vezmu si to na firmu, protože to.

Na firmu potřebuju nebo na práci. A.

Říkám, a to už mi nevezme. A neumíš si představit, Naro, ten jeho Tu jeho reakci, když já jsem těsně před.

Vánoci mi řekla, že jsem si pořídila koukala nové hnu. To.

Bylo nejdřív ticho, asi minutu. A.

Pak začalo samozřejmě peklo. Co jsem si to dovolila? Proč.

Jsem se ho nezeptala? Že.

Já si přece nejsem schopna vybrat něco kvalitního. A.

Že jak je možný, že jsem se.

S ním předem neporadila. A já říkám, proč bych se s tebou měla radit? říkám, to je snad moje věc.

A že to teda moje věc není, že jsem neměla právo si vůbec jako kupovat.

Notebook a do práce, který, já ho potřebuju každej den. Každej den potřebuji ho prostě z práci a bez něj nemůžu bejt. Já.

Jsem si drze dovolila ten notebook si pořídit a ještě mu říct, že ten, který on mi přivez a daroval, že.

Ho dáme nejstaršímu synovi. Na to s tím teda nepočítejte, on to teda nemusel. To si teda nemyslím. Jinže.

On si ho přál syn, že on ho očekával. A.

Úplný paradox byl naš tědrej večer, když.

Už byly všechny dárky rozbalený, tak on se tak na mě zlostně podíval. Vytáh, za gaučem blskovaný ten on byl, tak.

Ho vytáh a s úsměvem ho podává synovi. Tady jsem ti něco koupil.

To se mně teda jako padla brada a.

Říkám, že nebudu tu to kozit. Samozřejmě.

Pak na mě házel úplně takový výraz.

Jaký házel blesky, nenávisti. Ale samozřejmě byl ten nejlepší tatíně na světě. Já jsem byla ta mrcha drzá a svině hnusná. To.

Jsou jeho slova.

A.

Jakož my jsme bohužel kvůli tomu covidu celý ty Vánoční svátky museli být doma.

Izolovaný, tak si já jsem měl představit tu náladu. To bylo strašné. Bylo.

Strašný, to byla taková atmosféra, já jsem.

Se nemohla ani nadechnout, to bylo něco hrozného. A.

My jsme se na silvestra pohádali zaopět. A druhý den ráno, 1. ledna.

Jsem mu řekla, úplně s vážným hlasem jsem mu řekla, jsem stála, on ležel.

V posteli, já jsem stála u té.

Postele a říkala jsem mu, chci se rozvést, já už takhle nemůžu dál. To.

Podotýkám, že jsem neřekla úplně všechno, protože.

Bych měla říct všechno, jak jsme tady doječeli. a chtěla jsem odejít z tý ložnice, teď mi on jen strašně rychle vyskočil, chytil.

Mě, povalil mě do tý postele, začal.

Mě hládět po tváři. Ty můj bohužel, teď víš, že já tě maluju. Já.

Jsem v tu chvíli měla s to.

Chutím opletnout oběče. Říkal jsem, že ne.

A.

Začálel samozřejmě zase ten jeho klasický lovebombing, jenže já už jsem v tu chvíli.

V sobě měla jenom spíš nenávist. Já jsem prostě to nechtěla znovu a říkám, že to chodí to samé. Chodí do kolečka to samé. Vždycky.

Já mu řeknu, že ne a on přeskočí a zase honem ty velké lovebomby. Za ty roky už jsem to zažila tolikrát, že tohle to byla asi ta poslední.

Kapka, kdy jsem si řekla ne. Ale.

Jemu jsem to už neřekla, řekla jsem.

Si to sama v sobě a ujistila.

Jsem sama sebe, že prostě za tím.

Svým ne si prostě stojím a že takhle už to dál nejde. že už prostě nechci. Jsem.

Byla tak vyčerpaná, v takovém doslova vyhoření, úplně brutálním, že jsem si kolikrát říkala, že, jako když jsem pak jela autem, protože občas musím jet tím autem kvůli.

Práci, že jsem si říkala, říkám, co.

By se stalo, kdybych teďka prostě zamřela.

Oči a jsem byla na úspěchu. Až.

Takhle prostě jsem si říkala, pak jsem si říkala, říkám, to by byl od nás ten řidič, který je v tom nevině. To.

Ne. Taková pěkná rovinka, tak jsem se říkala, s tím nohu splnul, zabřu oči. Bude.

To taková jistota. Říkám, ale to je nebohej řidič naproti, že.

Jo, v protisměru. Říkám, to přece mi se tak bavá, abych tohle udělala. Takže.

Jo, opravdu, když jsem kolikrát jela tím autem, tak jsem tyhle myšlenky měla. Hodněkrát.

Protože to bylo prostě šíleně. Říkala jsem, už nemůžu dál. Už prostě nemůžu. Prostě nejde. Říkám, něco se musí stát. A já říkám, ale přece to nebudu já. A.

Zároveň jsem si říkala, to bych mu udělala radost, protože kolikrát mi říkala, každý.

By tě srazil kamion. Ani se do jiné práce. A.

Pak zase, že mě miluje. A pak zase, že mě nenávidí. A pak zase, že mě miluje. Takhle to byly dopolečka ty roky od toho.

Znásilní, vlastně furt. Vlastně.

Pořád. A já jsem jenom v podstatě se modlila.

A čekala, až ty děti povedou, z toho bych to mohla udělat.

Tady potom, v tom lednu 22, on vlastně.

Opět odjel do zahraničí a byl neskutečný klid. Úlava.

Říkám, dítě a ty děti sama všechny tři zvládám. Když on tady není, říkám, ty děti jsou.

Úplně v klidu, já jsem v klidu. A.

Začala jsem zjišťovat, že mi funguje logicky hlava. Že jsem začala vidět věci, které když jsem.

S ním nevidím. A.

Že on když byl tady fyzicky, tak.

Jako kdybych měla melhou a nějaké zatmění.

Že mi to jako nedovoluje vidět věci realisticky. A.

On když byl pryč, tak jsem ty věci viděla. A.

Tím, že během toho roku 21 byl víckrát takhle pryč, tak jsem tam měla tamto srovnání. Není.

Tady, super, jsem schopná prostě myslet a jednat racionálně. On přijede? No ha. Nejsem.

Schopná prostě komunikovat. Nejsem schopná prostě realisticky vidět věci tak, jak jsou, jako kdyby prostě mě úplně totálně uzemnil. Ta jeho energie mě úplně totálně prostě odrovnala. Já.

Jsem nebyla schopná mu na cokoliv reagovat. A.

Přitom, když byl prič, tak jsem se vždycky připravovala, co mu řeknu. A.

On přijel a pff, no a nic. Zase.

Takže jsem tady postupně začala mít tyhle dvě srovnání toho jeho bytí tady a toho.

Když tady nebyl. A.

To bylo možná také hodně stěžení. A když odjel v tom lednu 1922, To jsem ještě neřekla, že předtím mi ještě ukradl facebookový profil, kdy se vlastně o.

Něj naboudal, změnil se tam prostě na.

Jeho e-mail a podobný, takže kdyby si chtěla přihlásit a změnit heslo, tak to.

Už se bylo na jeho e-mail. Tak.

Jsem se zavolžila jinej. A na ten starý mi napsal jeden bývalý spolužák. Ahoj.

Jak se máš? A.

On to nevěděl, že mám jinej. Ty jsi s ním domluvená. Ty jsi mu řekla, že budu pryč a plánujete se spolu sejít a budete spolu šukat. To.

Byly jeho slova. Říkám.

To by musel být asi hodně blbé, když by jsme se měli domlouvat, tak se nebudeme domlouvat přes facebookový profil, přes messenger, o kterým vím, že ty tam jsi. Říkám, to asi moc logický není, že ne? A to bylo po telefonu, protože už byl pryč. Tak samozřejmě jsem dostala opět zase seřváno. Do toho mi... Vromž věděl, že mám zase jinej. A od tohotoho mi prolézal vlastně ten novej profil. Začal si stahovat fotky mojich mužských přátel. Začal mi posílat jejich fotky, začal je urážet.

Že jsem s nima něco měla.

To je úplně jedno, že třeba člověk žijící 300 kilometrů ode mě a v životě jsme se nepotkali, ale na Facebooku jsme přátelé. Tomu.

Bylo úplně jedno. Takže.

Tahle ta brutální žádlivost tam byla, ten.

Stalking tam byl neskutečnej. A to už jsem řekla a dost. Ašla jsem k právničce. Věděla jsem, že bude peklo. Ale.

Řekla jsem, já už tom pekle s ním jet na tom čertu nechci. Ať.

Se tam zůstane sám, ale že já odcházím. A.

Samozřejmě jsem věděla, že když přijede, tak bude to něco šílenýho, když se dozví o tom rozvodu. A v podstatě mi ani nevěřil, že jsem.

Byla schopná jít k té právněčce sama, že by mě tam nikdo dovedl. Nevěřil, že bych byla schopná to udělat sama. A myslela se, že zatím je nějaká moja kamarádka. A.

Já říkám, uvěřitě v omyl, ale nikdo.

Tam se mnou nebyl. Byla jsem tam sama. A.

Říkám, je to moje rozhodnutí. Říkám, není to o tom, že by mě.

Do toho nedotlačilo. Říkám, já s tebou být už nechci. A.

Když jsem ti řekla prvního ledna, že.

Se chci rozhodnout, tak jsem myslela vážně. A on mě to nevěřil. A.

On mě to nevěřil vlastně v průběhu.

Celého toho rozvodu, kdy v tom rozvodu.

Během rozvodu vlastně opět docházelo k lovebombingu. A.

Samozřejmě u Človí a z bomby, protože.

Před tím soudem chtěl říct, že on.

Je naprosto přece ten fungující manžel a člověk. On.

Ještě na začátku se rozvést nechtěl, ale samozřejmě si neodpustil na mě házačpínu. To.

Byl docela masakra. To.

Se člověk jako divil, protože doma říkal.

Něco, a u soudu říkal nám prostý opak. No a konec se nás rozvedli, nebo nepřítom. Já.

Koukám, že mluvím už strašně dlouho, takže to je fakt... Ale.

Ještě, co tam byla potom ještě taková jedna dramatická situace, která nasledovala, o které jsi mi hovorila?

Nasledovala.

Protože to teda strašně rychle zkrátilo. Kdyby u nás děti ty dvě mladší a.

Nejstarší je tady se mnou.

V podstatě je unesl. S.

Takovou, dá se říct, lstí, protože už v průběhu rozvodu on si zažádal i.

Vlastně u soudu, abych já mu dala svolení, že můžu spolu vycestovat na dovolenou. Tak.

Vycestovali, to bylo v červenci, a vrátili se. Takže on měl vlastně argument i k soudu, že přece jako proč bych s nima nemohl cestovat, že jako podívejte se, já.

Už jsem jednou byla, vrátil jsem se, v čem je problém. takhle argumentovala i jeho advokátka. A.

Na podzem, když měli bejt tej den pryč, tak vlastně ano, rozhodnutí bylo na mě. Beru.

To jako způsob popelného svojí chybu, že jsem to umožňovala. Ale.

V tom marastu těch soudních procesů a všeho, tak člověk už se říká, že.

Chci být strašně rychle rozvedena, už nemůžu. Člověk.

Je tak vyčerpanej, že bohužel jsem ten souhlas teda dala. Ale já jsem pak později zjistila, že vlastně.

Jeli jenám, než kam ten souhlas byl udělan. Takže.

On v podstatě podvedl i tu svůj advokátku a tak když se dozvěděla, co on proved, tak od něj dala ruce pryč a říkala, že už toho člověka.

V životě nechce vidět. Ani ho jakkoliv zastupovat. A.

Zatím vlastně do dneška ty děti jsem.

Ještě neviděla, ty dvě mladší na staršího.

Který je se mnou, tak samozřejmě zkoušel.

Že si ho chtěl koupit, že mu pořídí iPhone 14 a nevím, kde si, co si, před tím rokem tvojima. A.

Že když půjdeš ke mně, tak já.

Ti ten telefon dám a takhle. Já bych musela jim to odmít. No.

Tak dobře, no tak já ho dám.

Teda tvůj segře. Takže.

Zase takovýhle docitivý výdírání i vůči němu, A určitý cítej vydírání vůči němu bylo, i když jsme spolu ještě byli. Tych příběhů je opravdu strašná řada, já se.

Snažím říct, jenom to je asi to nejdůležitější. Nabízel mě peníze vyměnu za syna. To jsem odmítla. Snažil.

Se nás oba dva nalákat, aby jsme přijeli za ním, dával mi ultimata, samozřejmě.

Všechno, řešila kriminálka, ospod, všechnemožný. Co si umíš představit za instituce tohle všechno, vědí, řešili to? Bohužel.

Jsme nedosáhli ničeho. Jediné, čeho jsem dosáhla, bylo u soudu zákaz.

Tyku otce s tím nejstarším synem. Paradoxem.

Pro mě bylo, že když jsme byli.

Před tím soudním stáněm na ospod, kdy syn byl pozvaný k soudu také, A.

Já jsem ve svém návrhu dávala, samozřejmě.

Předtím, když jsme dostali střídavku, tak jsem.

Zahrávala nový návrh zvěření všech dětí do.

Péče, což se taky stalo. A.

Ještě další návrh byl, že právě soudní.

Zákaz styku s tím nejstarším synem. A.

Mě docela překvapilo panina ospodu. Mě říkala, no víte, ale ten soudní zákaz styku, to vám asi neprojde, protože práva otce. A já, jo, a kde je právo dítě? To je na psychickou pohodu, říkám, vy máte.

Zastupovat do dítěné toho otce. tak.

Jenom tak pokrčela rameny a odešli jsme.

Pak jsme se sešli u toho soudu.

A samozřejmě ona tam měla zastupovat mýho syna, který tam tehdy byl taky. Ona si pak přečetla tu konverzaci, kterou můj už bývalý, teď už bývalý manžel vedl.

Se synem a jenom zklopila hlavu a říkala, to je strašný, co všechno on.

Mu psal, mu prostě nadával, pak ho.

Zase miloval, že jsi pro mě všechny, a zároveň, že je skoro vy syna takovýho. A.

Když to viděla i potom soudkyně, když ho soudkyně vyslechla, tak i vlastně i.

Ta paní z ospodu říkala, že potom všem, co si přečetla a vyslechla syna, tak se přikládní k tomu sárka z ustyku. Takže.

To je to jediné v podstatě z.

Tu dobu tu pozitivu, který momentálně je. Synovi.

Už bude letos 15. Už má svůj rozum. Svýho otce nebere jako otce. Od.

Času se mu ozve. A.

Samozřejmě i vůči tomu synovi je to.

Taková jedna bomba. Jsi můj jedinej syn. Já budu vždy při tobě stát. Kde jsi, co jsi. A.

Je to asi 14 dnů, co on mu poslal nějaký video, s Instagramu, ale můj syn nemá sociální sítě a tak říkám, že pošle mě to, já se.

Na to podívám, tak jsem ho to.

Chtěla pustit a tam to začalo, jakože můj nejdražší synu a takovýho a on mi říkal, dej to pryč, já to.

Nechci ani vidět, mě to nezajímá. Mě to nezajímá, já to nechci vidět. Takže.

Jakoby já jsem svým způsobem vlastně opravdu pyšná na toho syna, že vlastně on.

Se nenechá od něj namotávat, tak jako jsem se nechávala namotávat já. A.

Jako Já pevně doufám, že on jednou bude schopen, a vidím to už teď, že je schopen na určité věci, které.

Mu jsou nepříjemné a nechce. Říkáme, že jsem neuměla. Ako.

Je s těmi velmi mladšími děťmi? Jsi s nimi v kontakte? On.

To nedovoluje. Ty.

Měsí dva roky s nimi v kontakte a oni jsou ještě v takové problematické krajině. Nevím, či to můžeme pomenovat, kde jsou.

Já vlastně teď nevím přesně, kde jsou. Protože se mi opět spletili, když se mi našla, tak se mi spletili. Byly v Gaze. Ale.

Já předpokládám s ohledem toho, na to.

Jak já ho znám, takže tam nejsou. Protože on se svůj život velmi bojí. Takže já vlastně nevím, kde teď jsou. A.

I když naše úřady dali nebo umožnili.

Legální odchod z Gazy, tak on tohle nevyužil. Ale já jsem přesvědčená, že odešel nelegálně. i.

Když jedním zahraničí právníkem bylo otvrzeno, že to by bylo moc náročné. Říkám.

Že ho neznáte. Říkám, že je schopný si zařídit všechno. Všechno si je schopný zařídit. Takže.

Já v podstatě... Ty poslední dva roky by vydalo na další.

Podcast, protože toho je strašně moc. Opravdu strašně moc. Na.

Živu jsou to ven, protože on umožnil.

Sourozencům mluvit s tím nejstarším synem. To bylo teďka někde na posled, na podzim. Teďka 2024. Takže spolukrátce mluvili. Já.

Jsem od toho byla. Neměla jsem odvaru do toho vstupovat, aby on, že on byl za zády těm dětem. ale neměla jsem odvahu něco říct, aby nezavěsel. Protože.

Jsem chtěla prostě zjistit co nejvíc informací. Takže.

Jsem si to na svůj mobil nahrávala. Takže já mám zvukový nahrádky těchto rozhovorů.

Takže tak. Teď.

Bych potřebovala nějakého hackera. V podstatě.

Co robíš v takto náročné situaci, aby si se cítila dobře?

Co dělám? Pracuji. Hodně pracuji. Ta.

Práce mě upravdu přináší to dobré. A.

Vidím výsledky. Vidím spokojený lidi, studenty. A práce a syn. Ten.

Nejstarší syn, ten, který je se mnou, protože vím, že prostě A teď to řeknu hodně, blbě to bude znít, ale.

My jsme se zbyli v podstatě. Ale.

On je povahově hodně po mě, takže.

My k sobě máme opravdu blízko. Takže.

Práce a syn.

A.

V podstatě musím říct, že mi i strašně pomohlo pochopit spoustu věcí, když jsem začala ty svoje problémy sdílet a mluvit o tom. Protože dokud jsem o tom nemluvila, tak to.

Bylo, plácání se neustále v plátě. Neustále.

A vlastně až když jsem prvně, prvně když jsem se vlastně, jenom s tím určitým momentem, to bylo ještě před tím rozvodem, před tím únosem, tak když jsem se svěřila o tom, co se stalo vlastně s tím ohledem na to znásilnění, když jsem se svěřila tehdy organizaci Podsvícnem, tak.

Jsem cítila určitou úlevu. a.

Vlastně s volkama jsme do dneška v kontaktu. A vlastně otevřele se mi dveře, který bych.

Asi nikdy dřív neměla možnost otevřít, což je možná paradox. Ale.

Poznala jsem strašnou spoustu v podstatě žen, protože se to týká hlavně žen, který se prožili dost obdobní věci. A.

Já jsem zjistila, kolik máme společných. že.

Vlastně já se nemusím před něma obhajovat. Nemusím spoustu věcí vysvětlovat, protože pak člověk zjistí, ježiš, to je to samý, ježiš, to je jak přes kopírák, mě dělá to samý. No jasně, já přesně vím, o čem mluvíš. A ono to strašně tohleto člověka psychicky nakopne a pomůže. Člověk.

Zjistí, že není sám. Je.

To možná blbý říct, že není sám, protože si pak na druhou stranu ujedomí, kolik tohohle hnusu existuje.

A kolik jich musí být skrytejch. A.

Kolik těch lidí, protože moje žena ještě pořád v tomhle žije. A jsou v té fázi toho ještě pořád nevědomé. To.

Mě přijde děsivý. Co.

By jsi odkazala ženám, které jsou v takovém vzťahu a možná ani si to nevědě pomenovat, že v takovém vzťahu jsou?

No, asi aby hledali, pátrali a mluvili, ptali se. A.

Sdíleli. Třeba když se bojí třeba sdílet. Já jsem ten strach měla taky. Já.

Jsem měla strach vůbec něco říct. Jako fakt jsem měla strach. Asi.

Nevím z čeho, ale já jsem měla hrozný strach. Ale nemít ten strach a vlastně přemýšlet nad tím, jestli tam opravdu nějaký ty reflex jsou. A třeba srovnávat, poslouchat podcasty nebo prostě číst ty informace, podívat se na nějaký videa a podívat se na to, že jako, hele, tohle je stejný jako u mě. Může.

To být tohle nebo ne. A.

Zkusit případně, pokud je některá ještě v nějakém partnerství nebo manželství, tomu partnerovi na.

Něco říct ne. Tohle.

To je takovej Aha, moment, kdy se člověk uvědomí, že podle té reakce vidí, jestli opravdu ten člověk nějaký narcisia nebo není. Zkusit.

Mu něco odmítnout. Říct.

Na banalitou prostě ne. Já to neudělám. Ne, nechám, nepůjdu. Ne.

Nechci. Ano.

Lebo to je presně ten moment, kde se dá zjistit, že oni shodějí masku. Tak.

Přesně tak. A.

Vidět to jejich reakce. protože zdravý člověk řekne třeba, já nevím, se teď vymyslím na něco, fajn, tak zkusíme najít jiné řešení. Ale myslím si, že je strašně důležité pozorovat.

I reakce toho protižků, když řeknete ne. Výraz.

Jeho obliče, jeho postoj, i když neřekne slovo, tak taková ta neverbální, ne komunikace, ale neverbální výraz, prostě co udělá. jestli.

Třeba jenom někde nadskočí, nebo jestli je.

V tenzi ten člověk, kdy najednou zjistí, aha, tady mi někdo řekne, jak je.

Tohle možný, tak oni úplně až kostuhnou. Že.

Úplně jsou jakože, jak se to mohla.

Dovolit mi říct ne. Mně.

Já, který jsem tady ten king, to jsou takový ty momenty, kdy prostě, když člověk řekne ne na něco, ale nemusí to být hnusný ne, ale říct jenom prostě, Víš, dneska to vidím jinak a dneska ne. Já.

Chci dělat něco jiného třeba.

A kouknout se prostě na to je jejich reakce. A pokud je to takovej ten, který vidí třeba, vidí vašeho milence i v pokladním.

Vlidlu, tak už je to hodně špatné. Což jsem měla taky samozřejmě. Já.

Jsem měla milence totiž úplně všude. Jako.

Úplně jako všude. I.

Ten bezdomovec, který se tady válal u popelnic, tak byl můj milenec, že jo. Takže.

Prostě úplně všichni, jako úplně. Kterýkoliv chlap. To.

Je jako hodně špatné. A nebo prostě takový ty momenty, já nevím, dáte špatně hrnek a budete mít tří hodiny novou přednášku o tom, proč ten hrnek takhle nemůže být.

A.

Nebo prostě jako to jídlo se nepovedlo třeba a budete o tom slychat ještě za 14 dnů za měsíc, jak jste.

To blbě uvařela. Jak je to teda jakože možný? Jakýkoliv.

Základ? Mně.

Kdy stačí i ton hlasu, alebo prostě nějaké slovo jedno, které je úplně absurdné, že by něco spustil 3 hodinou hátku, takže ono je to velké taková banalita. No.

To nemusí být ani hátky, ale stačí.

Přednáška 3 hodinová. Kolečka. A furt, a furt, a furt. A.

Nebo vám připomíná něco, jak já říkám.

Že to je z pravěku. Člověk.

Na to zapomene, neřeší to. Ale tenhle člověk bude řešit všechno. Všechno.

Víš.

Tenkrát, jak jsi se špatně podívala? Víš tenkrát, jak ti to upadlo na zem? A takovýhle prostě, doslova blbosti, na kterých vlastně ten člověk lpí a vy si řeknete.

Ježiši, o co jde, zapomeneme na to a taky jo. Nezapomeňte.

Všechno sebe na to je. Veškerý detail. Veškeré věci, o kterých vy máte pocit, že.

Nejsou důležitý, tak cokoliv člověk řekne, tak pro něj je velmi důležitý. A v tu pravou chvíli to použije proti vám. Vždycky. Vždycky. A.

Ještě je to takový ty... takový ty fáze toho hoveringu a devolvace, kde prostě vás miluje, miluje a pak stačí prostě říct zdrobnost a úplně vás poslídila.

Do horoucích pekel zase. Takže to je furt na střídačku takhle. Horská dráha prostě. Jednou.

Nahoře, jednou dole. A ona, ta horská dráha se jednou zajížil.

Když člověku z toho už špatně. Nedá se to vydržet. Nedá. Nedá prostě. Je to strašné.

Čistá patologie.

Ještě.

Něco, co by si na závěr chtěla dodať?

Pokud.

By měl to být zkaz jiným ženám, ale i mužům, protože muži samozřejmě dokážou.

Žít toxickým vztahou s partnerkou, nezůstávejte. Zničí vás to. To.

Stojí co? To.

Stojí asi. Ale.

Nezůstávejte. A nebo pokud už Člověk ještě není třeba v manželství, nejsou ty děti a člověk má podezření, nebo má takové pochybnosti. Jakmile máte pochybnosti ve vztahu, není to vztah.

Správnej, není to zdravý vztah. Myslím.

Si, že ve zdravém vztahu by neměly.

Být pochybnosti vůbec žádný. A.

Jakmile tam jsou nějaké pochybnosti, volá na vás vaše intuice a chce vám něco.

Říct, tak jí naslouchejte.

Nemějte tu intuici zadupat do země. Vnímejte.

Sami sebe a vnímejte, co ta intuice vám říká. Ano.

Protože to je to nejdůležitější právě kvůli tomu, že na začátku, alebo i v dost dlhom období na začátku, to může být úplně tak subtilné, také neviditelné. A právě proto je to nebezpečné, že člověk nevě, si to tak zrovnať, proč se cítí takto, ale na ten pocit a na tu intuiciu, keď dáte, tak to.

Je to nejdůležitější. To je to největší.

A.

Nevěřit druhýmu člověku, který mám za to líbivá slovíčka, které jsou až moc nevím. Ano.

Lebo v takom případě by se člověk mal asi pýtať to, že ne, že wow, že jak je to nádherné, že mi takéto věci hovorí, ale že proč ten člověk takéto věci hovorí, alebo že co tím sleduje.

Vždycky tím něco sleduje, vždycky je s tím nějaký záměr. Já.

Ti, Adelo, velmi pěkně děkujem, že si takto mohla porozprávat ten svoj príbeh, že si se mohla podělit a být tak inspirací pro nějakých dalších ludí, ženy, alebo teda i mužů, kteří jsou v nějakém takovémto rozpoložení. Já bych se zase rozlučila.

A.

Vás děkuji taky za pozvání. A na druhou stranu jsem strašně ráda, že.

Jak jsem nedokázala o tomhle mluvit, že jsem došla postupně do vodu, kdy už o tom dokážu mluvit, i když pořád tam ty emoce jsou. Ale nebojím se už o tom mluvit.

A já tě za to děkujem, lebo je to velmi takový pohnutý příběh a myslím si, že je důležité, aby ľudia čím věc z takovýchto příběhů si vypočuli, aby to viděli na těch konkrétních životních situacích a různých ludí. Protože jedna věc je vypočuť si nějaké a přečítat si nějaké informace, jako toto funguje. Ale velká krát se člověk vůbec nevěděl představit, jakých různých variáciách a úplných absurdních situaciách, alebo prevlečení, alebo jako bychom to nazvali, se to může prejavit. a možno někto zjistí, že se v něčem takovém nachádza, alebo tam zjistí podobnosti a může mu to pomoct se nějak zpamětať. Takže ještě raz děkujem. Děkujem aj tebe, že jsi si vypočula dnešní epizodu. Když se ti páčilo, tak se prihlás na odběr, nech ti neunikne žádná téma, vzdělaj ho na sociálních svítěch a ohodnoj podcast od srdca hvězdičkami, aby se k jeho obsahu mohlo dostat co nejvíc ludí, kterým může pomoct. Ještě věc inspirácí a odkazy najdeš v popise této epizody. A už teraz na teba těším při další téme podcastu od srdca. Tam, kde začíná nová kapitola tvojho příběhu. Pamětaj na to, že si zasloužíš to nejlepšie. Vítej při další epizodě podcastu O crce, v kterom se narovinu a otvoreně rozpráváme o partnerských vzťahoch, narcistické manipulací a o tom, jako najít cestu zpět k sebe, prebudit ženskou silu a otvorit se skutočné láske. V dnešné epizodě se budeme rozprávat s Adelou a Adela vám porozprává svůj příběh s narcistickým manipulatorem. Vítej.

Adela. Děkuji za pozhání. Vy.

Jsme se tě hned tak to z kraja zpítala, že jako jsi se vlastně s tím člověkom zoznámila a ako jsi se do toho vzťahu dostala?

No.

Seznámili jsme se vlastně, když jsem byla pracovně v zahraničí. Byla.

Jsem tam vlastně od někdy od ledna 2007. A.

Já jsem popravdě řečeno byla z těch vztahů tady frustrovaná a měla jsem takový ten pocit, že musím aspoň na chvíli budu jít pryč. Takže bylo to takové jako, v podstatě jsem byla dost klemana, protože nevím, jestli v dnešní době na sebe nahlížím zpětně, jako možná jsem byla třeba lehce vybírová, nebo nevím, netuším. Ale vím, že ten třeba poslední partner, tak začalo to tak, že, nebo začalo, skončilo to v podstatě tak, jestli bych mohla mu počít peníze a podobně, jsem se říkala, cože. Takže to bylo už takové, že jsem chtěla odjet pryč a změnit prostředí. A vlastně jsme se seznámili v zahraničí a on byl cizinec. Než jsme se seznámili, jsme tam byli asi půl roku. A seznámili jsme se vlastně v zaměstnání, kde.

Jsme oba pracovali. Takže tam. Jako.

Ten váš stěn vyzeral na začátku? Na.

Začátku s těma informacema, které už dneska mám, tak to bylo neuvěřitelné lovebombing. Bylo to šílený lovebombing, kdy jsem měla pocit, že to je přesně ono, že jsem pro něj byla ta priorita, byla jsem pro něj na prvním místě úplně ve všem. a neskutečný obletování, kdy pro mě dělal první poslední. Tam tehdy jsem absolutně netošela, to už je opravdu spoustu let zpátky, nějaký rok léto 2007 nebo podzim 2007, takhle. Létě jsme se tak nějak prvé začali víc o sobě vědět, že existujeme v podstatě.

V tom zaměstnání. A.

Na podzim 2007 jsme se dali tak nějak dohromady. A v té době jsem o žádném lovebombingu.

Neměla ani tušení, ani žádných reflexů. Ty.

Informace, co mám dneska, tahle absolutně neměla žádný. Ani to vlastně v té době, bych řekla, nikde nebylo. Když si vezmeme zdroje informací, které jsou dneska.

A které byly tehdy, v roce 2007.

Tak je to obrovský rozdíl. A já si to, jako dneska si říkám, že kdybych viděla ty informace, které vím.

Dneska, tak bych nikdy do takového vztahu nešla. Jako hrozně by do toho nešla. Tak.

Bych prostě zala okamžitě zpátečku. Takže.

Ne. Ale.

Tehdy to prostě tak nebylo. Bylo to úplně o něčem jiným. Taky jsem byla mladšího spoustu let. A on se choval úplně prostě k něm.

Jako k princezně. Opravdu doslovak, princezně. To.

Bylo úplně neskutečné a v životě jsem nikdy nic takového nezažila. A jakož jsem byla zvyklá, nebo jsem neměla pocit, že lidi by mi mohli lhát.

Že přece by mi ten člověk nelhal. Tak.

Vlastně cokoliv, tak pro mě bylo pravdivé. Všechny ty informace, co on mi řekl, tak jsem to brala, že tak to je. Že jsem neměla důvod mu nevěřit.

To.

Je, nevím, neskutečný. Kolikrát si sama sobě říkám, že ano, opravdu to byla z mý strany ta najivitá, ale zároveň, jak bych to nazvala, zároveň v podstatě to minimum těch informací a vlastně v mým životě to bylo jako.

První setkání vůbec s takovýmhle člověkem. Jsem.

Do té doby nikdoho takového napotkala. ani v rámci těch toho pozitiva, toho krásnýho, co bylo. Což pouze bylo. Což už dneska člověk ví, že to byla v podstatě jen taková ta maska.

A.

Úplně na ně nahlížem dneska úplně jiným očima.

Kedy jsi si tedy začala uvědomovat, že tam něco neje v poriadku? To.

Bylo v podstatě dneska, když si na to podívám opravdu hodně zpětně, tak těch red flags už bylo od začátku poměrně.

Dost, ale já jakoby do teď v.

Podstatě člověk i řeší v tom, v čem sám vyrůstal a jaký vztah měly rodiče. A naši rodiče ať spolu vydrželi až do taťkový smrti, prostě se nikdy nerozvedli, takže nejsem z rozvedený rodiny. tak vím, že teďka byl takovej trošku cholerik, ale nebyl narcista. Dneska už to můžu říct, že opravdu narcista nebyl, ale byl cholerik. On prostě vybouchnul a za chvíli se sklednil. A byl takovej ten splachovací. Nikdyž viděla nás táta na šách, prostě nic takového. Jenom prostě, že se naši hádali a tak. Takže jsem to brala tak, jako že tohle je ve vztahu tu normální. že když se ty rodiče hádají, když se občas oni na sebe urazí, tak přece jak on, když se urazí na mě, tak je to normální, protože táta se urážel také. Ale nikdy to nedošlo k tomu, že by u těch mých rodičů teda, nikdy to nedošlo k tomu, že by, jak to nazvat, že by prostě měl tam táta nějaký ty narcistický sklony nebo narcistický chování, nějaký citový vydírání, a to tam nikdy nebylo, protože třeba táta vždycky vybouchnul a za chvíli to splachnul a byl klid a víc se to prostě jakože neřešilo. To, že když se třeba naši pohádali, ano, mě se to taky nelíbilo, já jsem.

To kolikrát šla říct, že prostě se.

Mi nelíbí, když se takhle hádají a.

Vím, že oni se pak zarazili a přestali. Takže.

Se mi mělo to takové, jakože ty hádky jsou přece normální.

To.

Přece k tomu vztahu patří, ale vlastně jsem tam nikdy nezažila mezi těmi rodičemi právě tohleto citový vydírání. Ale my když jsme se třeba když jsme spolu chodili a když jsme teda on se třeba kvůli něčemu urazil, tak on už mi říkal na začátku, já se třeba urazím, ale dva, tři dny a jsem zase pak v klidu. Já jsem to tak brala, on to řekl, táta se taky urazil a splachnul a dobrý a jelo se dál živ.

Vím.

Že pak jednou nastala, ještě jsme spolu chodili a já už jsem tehdy měla v plánu potom končit. Já jsem byla v létě v Čechách vlastně nedovolený a vyrazila jsem s kamarádama prostě do jiného města, byli jsme tam někde.

Na diskotéce a tak. A.

Ta kamarádka měla svou manžela a abych ten byla úplně jakože třetí, ten sama, tak vzala kamaráda. No a já jsem to prostě tomu svýmu nechka už ex řekla, že ho mi volal. kde jsem, co dělám a podobně, byla šílená scéna, že si okamžitě třes balem a jedu domů. Říkám.

Jí 11 večer, nebo kolik bylo. Říkám, jak si dostanu teď domů. Prostě.

Žádlivá scéna. A.

Já jsem řekla, že tohle to ne. A.

Napsala jsem mu potom, že jsem z toho byla samozřejmě úplně sama frustrovaná a špatná. Říkám, co tohle to mělo být za žádlivou scénu. Říkám.

Tohle ne. A rozešla jsem se s ním. Já.

Jsem se pak tam musela samozřejmě vrátit. Mně.

Se tam strašně nechtělo. S.

Tím, že jsem tam měla prostě svoje věci, prostě svoje závazky, věděla jsem, že když nedojedu ten kontrakt, nedostanu ty finanční bonusy. A.

Ta finanční stránka byla poměrně lákavá, takže.

Jsem říkala, že tam budu půl rok.

To tam nějak vydržím. Jsem.

Se vrátila, tak samozřejmě dva měsíce mě nahánil. Opravdu.

Brutálně. To.

Jsem pořád odmítala, říkala jsem, že ne, ne, ne, on prostě překecával ještě naše.

Společné kamarády a takovýchhle. A.

Strašně dlouho na mě nic neplatilo. A mě to strašně volalo teda, jo, protože já jsem byla do něj úplně hrozně zamilovaná, ale říkala, ale takový ta vnitřní intuice mi říkala, že jako ne, tohle.

To není dobrý. A.

Pak vlastně ten jeden společný kamarád mi jednou volal, že on měl auto nehodu. Já si do dneška myslím, že žádnou auto nehodu nikdy neměl. A to jeho auto, kterým on tehdy jezdil tam, tak přece zmizelo a za týden bylo zpátky. Podle toho, co mi vypravil, říkám, máš nějak.

Rychle upravený, ne? No.

A jako víš, že se to dá rychle upravit a věsit se si, tak prostě to jako, že zamluvil, nějaké zranění neměl, jenomže ho bololo rameno, takže to bylo stramené. Prostě dokáže člověk předstídat velmi dobře, No ale v podstatě jsme se dali dohromady a on byl naprosto milionovej. Úplně.

Úplně opětovný ten Love Bombing v státě. A.

My jsme se dali dohromady možná, no zase na ten podzim, to ty hry bylo. Já jsem potom na konci ledna dalšího roku.

Končila, to bylo v lednu 2010. a.

Já už jsem tam nechtěla být, už jsem byla i práce dost unavená a chtěla jsem se vrátit do Čech, takže jsme tak nějak plánovali, že by teda.

Přijel do Čech taky a že budeme.

Tady spolu a já jsem asi 14 dnů na to zjistila, že jsem tě hodná.

Takže tak. A co se dělalo potom? No.

Takže začala se samozřejmě plánovat svatba.

A.

Jelikož byl cizerněj, tak to bylo trošku náročnější, ale on udělal všechno proto prostě, aby získal ten tak nějaký ten doklad o tom, že není nikde jinde ženaté a podobné věci, což se říká, že.

To bude náročný, ale že to se hnal, tak přijel, proběhla svatba a pak.

Zase musel odjet, protože on tam měl ještě dobíhající kontrakt. My jsme tam byli jako běž vždycky u toho kontraktu, takhle to měli všichni, když ho dojedeme, tak dostaneme tam finanční bonus.

Jedné výplaty na víkend. A.

Když máte přijít tu 9 000 dolarů pomalu za ty tři doky, tak je.

To docela dost peněz. Takže.

Člověk to nechtěl, nechtěl ty peníze jim tam nechat. Takže on tam samozřejmě ještě nějakou dobu zůstával. Narodil se syn na podzim On vlastně hnedka tady ani nebyl, ale to bylo všechno v pohodě, všechno probíhalo tak nějak v.

Pohodě, bylo to jako normálka, mělo by.

Se říct, ale tím, že jsme možná nebyli spolu, fyzicky, to bylo jakoby více méně manželství nadálku. A přijel a vlastně synově byly asi dva měsíce, takže tenkrát myslím, že nějak přijel na Vánoce, Všechno v pohodě zjistil, takže on tak jako průběžně jezdil sem a zase tam, protože měl tam práci, měl.

Tam samozřejmě lepší peníze, takže peníze mi posílal, jsem do Čech a tak. Já.

Jsem pak odjela se synem i za ním, byli jsme tam dva měsíce, pak.

Jsem potřebovala zase jít zpátky, pak jsme se zase vraceli. A.

Když jsme se vraceli zpátky do Čech.

Tak jsem si myslela, že jsem byla těhotná. Já.

Jsem to zjistila už tam, ale vracela.

Jsem se těhotná s druhým synem. druhým.

Dítětem a pak už o týdu jsme tam nikdy nebyli, jsme zůstali tady v Čechách. S tím, že když jsme se vraceli s tím prvorozeným, já tě hotnám, tak vlastně na letišti nás tady zastavili. A on, že tam měl někdy nějaký problém s pasem, já nevím, kde jsi, co jsi. A já jsem se tam samozřejmě byla v šoku, když vás tam zastaví policie, jsem nevěděla, co se děje. A víceméně spíš nám bylo řečeno jenom, On tady může mít jenom krátkodobej pobyt a.

Že by bylo hodnější, aby si zažádal trvalý pobyt. To.

Jsme podle Vera taky udělali, ten trvalý.

Pobyt dostal, vlastně až teda, máme chvíli, trvá po narození toho druhého syna. A.

Vlastně pořád, ale i když už měl tady trvalý pobyt, tak tím, že tam.

Měl ty závazky pracovný. Tvrdě.

Upracovný, dneska už to nemůžu takhle s jistotou tvrdit. Ale já o peníze prostě vydělávala a já.

Byla na materský, takže pořád jezděla jsem a tam. A když bylo, teď musím přemýšlet, kolik bylo.

Tak druhý musvinovej, když tady vlastně zůstal trvalý, když jsem tam všechno pustil, možná prvka půl rok, tak se vlastně nastěhoval jsem. A já jsem potom v plánování po třetí.

Utihotnila, když jsem vlastně říkala, že už.

Třetí nechci, že nechci další. A on mi tehdy řekl, že to nechá na kono mě, jestli si to dítě.

Nechám nebo ne. Já.

To nedokázala udělat. Neměla jsem to srdce a narodila se vlastně vytoužená holčička.

A.

Tím, že jak on byl vlastně už pak tady v Čechách a byli jsme spolu 24 sedm, tak vlastně spoustu věcí najednou se začalo měnit. A on mi řekl, že my jsme měli spokojné manželství do té doby, když jsme byli odděleně. On vždycky přijel třeba na tři, čtyři týdny, se odjel na dva měsíce, pak zase.

Přijel a tak. To.

Bylo v podstatě ideální. A popravdě já jsem neměla problém ty děti sama zvládat. Nebyl to pro mě žádný problém. A do toho vlastně jako by přišel trvalé on. A už to začalo být samozřejmě problém, protože jak byl zvyklý, a já byla taky.

Zvyklá, že se vlastně všechno obstarám sama, tak jsem vlastně všechno udělala, ale obstarávala sama. A.

Zatím jeho zájmy v podstatě byly, že přijížděli se mu kamarádi ze zahraničí, A trával s nima dost času. Když pak přivez peníze někde nějaký, tak jsem.

Mu vždycky říkala, říkáme, proč za všechny platíš? Proč platíš benzín? Proč.

Ti oni něco nepřispějí? A kam furt jezdíte? No, ty do Prahy a takovýhle. Neboj, nestarej se. To bylo vždycky neboj, nestarej se. Já ho v dnešní době můžu říct, že jezdili za děvkama. A on rozhodně svatý nebyl. Jinde, já jsem mu pořád prostě věřela, on vždycky dokázal všechno vysvětlit tak, že to.

Z mýho úhlu pododávalo logiku. Protože.

Je neskutečně výřečnej a vždycky na všechno má argumenty. Já jsem se vždycky říkala, říkám, jak je to možný, že na všechno, cokoliv člověk.

Říkne, on okamžitě má odpověď. Takže.

Nepůsobí stylem, že by měl hát. Nikdy nepůsobil stylem, že by měl hát, protože když člověk lže, tak kolikrát ho poznáte na výrazu obličeje, nebo vidíte, že se zasekne, že tam nějaká prodleva odpoví. On ne, on měl prostě takový ten poker face, neustále stejnej a vždycky na všechno měl odpověd.

I.

To bylo takovým stylem jako, vždyť přece víš, že já bych tě nikdy nelhal.

Vždyť přece víš, že já tě miluju. To.

Jsou prostě jako, já už v dnešní době znám těch příběhů tolik, dost podobných, a já seštivě říkám, jo, to je jak českopírak, to je, já nechci úplně říct, jak toho říkám, to je trošku zakonit s prostý slovo, že to je počítná vysoká škola od K, A vlastně mě to přijde jako neuvěřitelné, když to.

Pak slyším i ty jiné příběhy, tak.

Si říkám, to není možný, ty jsi.

Byla s mým bývalým, to jsou prostě takové stejné znaky toho chování, že prostě.

Člověk ten dotyčný vlastně, jakoby ti v tluče v uvozovkách do hlavy to, že vlastně sama sobě nemáš věřit, že prostě on je ten, který mluví tu pravdu. Ale.

Ty tvoje domněnky a to tvoje smýšlení.

To je lež, protože on je ten.

Který mluví pravdu. A to bylo úplně neskutečné, jak on vždycky.

Měl tu odpověď a ona ta odpověď.

Vždycky nějak dávala logiku přece.

Protože on už kolikrát na nějakých kamarádech začal říkat, podívej se, jak ona to hlato a podívej se, když se nám snaží.

Rozbořit ten náš krásný vztah a takový hlatost. Takže.

Tím se mu půdařilo odkopávat ty mý kamarádky, kamarády, spíš hlavně kamarádky. Protože oni ho prohlídli, jenže tohle je doslova jak brainwashing, kdy člověk je tak strašně zatřiklenej, že ty informace a náznaky z.

Venčí člověk vlastně nevnímá, protože si vás.

Namotá ten člověk okolo takovým způsobem, že máte pocit, že on je jedinej, kdo.

Mluví pravdu a všichni lžou. To.

Je prostě něco neuvěřitelného. To.

Je neuvěřitelné, ale přesně jako jsi povedala, tak se to projevuje jako ceskopírak, to správání. Čo jsi ještě tak pozorovala? Čo ti nesedělo? Co tam bylo také, kde se to začalo možno lámat, nebo kde si si začalo uvědomovat, že fakt to nesedělo? Ty jsi tam hovorila, že ta intuícia ti to hovorila už předtím, potom on tě zpracovával a jedno s druhým se to střédalo. Kde byl taky ten bod, že jsi si povedala, že toto fakt už neje v poriadku, že co se muselo stať, aby si se mohla tak nějako, na země to spamětať v tom, že to čo je?

Řekla bych, že tady ještě před tím šíleným.

Chausem, který pak ještě vlastně na světě.

Nastal, tak byla situace taková, že já jsem si začala psát s jedním dobrým kamarádem. Ale nebylo v tom nic, nebylo v tom nic, že by jsme jako spolu chtěli bejt. Byla to jenom taková ta vzájemná psychická podpora.

Kdy jsme prostě jako, kdy on, jako.

Tu podporu takovou, jakoby, že je hezky, prostě dělám věci dobře, snažím se něco dělat. Jakoby tu psychickou podporu, kterou čeká člověk od.

Partnera, tak jsem měla a z toho kamaráda. Takže.

My jsme v spolu životě nic neměli. My jsme v spolu absolutně nic neměli. Za ty roka půl, co jsme si tehdy psali, jsme se viděli dvakrát ve všichni česnosti. Ale bylo to o tom, že jsme si popřáli ráno, hezkej den a takovéhle věci a co kdo dělá a takovéhle. Já.

Jsem opsala třeba přesně, co třeba ještě.

Prikrátně dělat, tak jsem opsala to ta brigáda a podobně. tak on vždycky mě v tom podpořil, že super, ty jsi skvělá, ty to zvládneš.

A takovéhle věci. A.

On na toto naší komunikaci přišel, protože mi začal tvrdit, že se mu zdaluju. A to bylo v té době, kdy on byl každou chvíli někde pryč. A když přišel domů, tak jediné, co ho zajímalo, se pak lehnout do postele a.

Najít na telefon. Takže.

Jsme tak sice žili v tom bytě, ale každý v jiné místnosti. přišel jenom, když chtěl sex, a jinak to bylo všechno. Takže.

V podstatě jsem si říkala, že nevím.

Jestli tohle je ve vztahu normální, kdy jsme tam nebyli jeden pro druhýho, ale jenom tak jeden vedle sebe. Tak byli tak vedle sebe. On měl prostě někdy nějaké svý zájmy. A pořád někde s někým na telefonu, vydržel.

Prostě dvě, tři hodiny s někým telefonem. Pane bože, co pořešíte? On si bral telefony na záchod, prostě všude. A.

Takže my jsme se jako bytci tohle začali od sebe dozdalovat. A já jsem ale pořád toužila ho získat zpátky. Aby byl takový jako na začátku, že jo. Byl aspoň při nejmějším, aspoň částečně z toho. Když jsem potřebala někde doma s něčím pomoct, tak vždycky jenom z té postele, jo, jo. Ani.

Nic. Takže.

Vlastně pořád jsem na všechno byla sama. Takže když nás bylo už pět doma, tak.

Jsem vlastně byla pořád strašně sama. A.

Jsem jenom prostě od toho kamaráda chtěla.

Nějaký hezký slovo slyšet. To bylo všechno. A.

On nějak přišel na tu naší konverzaci.

Tak začal doslova peklo. Musela.

Jsem mu odezdat telefon, dát mu do něj přístup. Starší dva jsem odvedla tehdy do školky. Vrátila.

Jsem se. A on si vlastně mezi tím přečet úplně všechno. Vlezme.

Do telefonu a bylo to opravdu šilený, kdy došlo k fyzickému násilí, kdy mě.

Opravdu začal být. Já.

Jsem nosila v té době brýle, tak.

Ty mě vždycky kolikrát odletěly, tak mě podal. Další facka, to je správná ta facka. Ale.

Snažil se, aby to neviděli děti. Takže většinou tohle probíhalo vlastně v noci, kdy mě nenechal ani pak vyspat. A to v podstatě přeskočil všechno, co dělal.

Skrtil.

Mě proti zdi, škumal vlasy, plival po.

Mě a podobně. A.

Vyvrchlilo to tak, že vlastně, myslím, že.

To bylo zpátka na sobotu, kdy mě znásilnil. Doslova mě hodil na gauč. A.

Já jsem ho prošela, ať to nedělá. A.

Jim to bylo jedno. a prostě udělal, co udělal. Já jsem samozřejmě brečela, hrozně jsem od toho brečela. A.

On teda, jakoby s tím, když mě znásilnil, tak v podstatě, jakoby ta míra.

Toho fyzického násilí přestala. A.

On druhej den, vím, že to byl víkend, on druhej den vlastně musel někam.

Podjet, tak já to vidím jako dneska, a on se prostě vyfiknul do obleku. To jsou úplný paradoxy. a.

Já jsem nebyla schopná stát z postela. Jakož oba máme samozřejmě ani lékař, máme zdravotní vzdělání, já jsem věděla, že na mě zkouší způsoby, co se běžně dělá, když zjišťujete, jakou formu vědomí nebo nevědomí ten člověk má. Vím, že to na mě zkoušá, to se třeba lehce štípe do kůže, abyste zjistili určitý reakce. To.

Je normální běžný způsob. a.

Moje tělo nereagovalo. Moje.

Hlava, jo. Moje.

Hlava byla přivědomá. Ta.

Hlava byla přivědomá. Ale.

Moje tělo mělo nulovou reakci. A vím, že jsem furt měla zavřené oči.

Tak on si fakt myslel, že jsem bezvědomý. A.

Já jsem byla v takovém polo, říká.

Se tomu sami nevědomý, kdy já jsem.

Opravdu měla Tohle to člověk nedokáže ovládat. To jsou situace, kdy to ovládá ten mořek.

Ale vy ne. To není ovládaný vůli. A moje tělo mělo novou reakci. Přitom.

Jsem ale byla pořád, jako by ta hlava mi jela. Já jsem vnímala, co on mi říká, ale já jsem vnímala, že to tělo má.

Prostě když máte EKG křivku nula, to.

Tělo bylo takhle, ty reakce byly absolutně nulový. Já jsem sama z toho byla v šuku.

A já říkám, já nic necítím. Já.

Jsem prostě nic necítila. A když zkoušíte nějaké nervové reakce, tak automaticky to tělo nějak zareaguje. Já nevím, jak se to dělá na neurologii, poklipáním na koleno, kladívkem, tak sledujete ty reakce. Já jsem opravdu sama vnímala a já si.

To teď pamatuju, že moje tělo mělo reakci nula. Prostě nic. Takže.

Jsem se říkala v duchu, říkám, sakra, Tohle je jaký špatný, já jsem necetila.

Ani tu bolest, když mi štěla, jsem nic necetila, vůbec nic. Vím.

Že do té ložnice prostě furt chodili děti, mluvili na mě a prostě to.

Dělo nic, já se mnou neovládávám v tu chvíli. A.

Mě až vlastně postupem času došlo, že.

Jo, tohle však je forma bezvědomí. Říkám, paráda. Pardonu.

Ale nějak jsem se prostě jakoby z toho, silou vůle, já jsem si v duchu.

Sama sobě i řekla, že tam musíš prostě vstát. Tohle to nejde. A.

Vím, že on se mě, pak už jsem se tak nějak byla schopná trošku hejbat.

A.

On se mě ptal, už byl obletený.

Do odchodu, jestli mě má zjít do nemocnice. A.

Že jestli chci, tak mám zajít na policie. Ale jsem byla ve stavu, kde jsem nemohla.

Vstát vůbec z tý postala, vůbec z ní vylézt. A.

Jediné, co jsem si přála, ať odjede ať je pryč.

A.

Vím, že jsem mu jenom prostě jako.

Silou volé řekla, ať odjede. Ať.

Jede pryč. Protože někde něco prostě potřeboval. Vím.

Co chci zhřít. To nevím. To nezanímá. Jsem.

Se jenom přála, ať je pryč. A když odjel, já vím, že asi dneska bych řekla, že hodně toho bylo i psychické samozřejmě. v.

Podstatě týdnu toho šíleného násilí a vyčerpání.

Organismů, kde jsem v této oblasti 6 nebo 7 kilo.

A.

On odjel a já jsem vlastně, až když odjel, já jsem přesně věděla, že.

Prostě už můžu z té postoje tak nějak stát. Tak.

Jsem stala a po čtyrech jsem ho.

Vezla do kuchyně, abych se šla udělat aspoň kafe. A.

Postupně během toho dne jsem se nějak.

Dávala do horamady, abych začala vůbec být.

Schopná postarat se o ty děti. Takže.

Jsem s nima tam zůstala, že jo, ten den. Já.

Už se ani nepamatuju, kdy přijel. Já tohle to mám v podstatě jako v mlaze, ale jsou určitý ty momenty, které si pamatuji do dneška, kdy prostě třeba, jak on zkoušel míru tý toho mýho nevědomých tu chvíli, můjho bezvědomých v podstatě.

To.

Si pamatuju, ale nepamatuju si potom prostě, co bylo potom. Takže.

To je taková částečně nějaká amnésie. A.

Pak on vlastně přijel a on se.

Mě omluvil, že to bylo moc. A já, super, kamák, co teď? Já.

Jsem tu chvíli absolutně nevěděla, co mám dělat. Mě neskutečně odprosil, řekl mi, že byl kretén.

Že to neměl dělat. A.

Pak prostě jsem pak, já nevím kolik, asi 14 dnů na to jsem měla narozeniny. A on šel a koupil mi týmkrát v.

Druhé ryji nějakou sadu na vlasy. A já jsem se říkala, že jako šampón a takovýhle ty prostě výživový věci. A.

Mě v tu chvíli jsem se říkala, říkám, tak máme vyškové tady půlku hlavy.

Tak mi jde koupit prostě sadu na vlasy. A.

Samozřejmě toho nezapomeňal říct, kolik to stálo. Že.

To bylo tedy hrozně drahý, až si toho. Aha. Jasně.

Jenže v tu chvíli se říkáš, proč mi to říká? On mě tady bálem zabil. Když mě držel proti tý zdi, držel mě pod krkem, tak jediný, co jsem si přála, ať přitiskne víc. Ale když už viděl, že už prostě nevnímám.

Že se nebráním, tak přestal. A.

Říkám, a on tady řeší to. kolik.

Stáhne nějaký debilný šampón nebo nějaká sada. To.

Mi přišlo úplně absurdní, ale naprosto absurdní.

Jako jsi se rozhodla potom s tím rozhodnout, co dělej následovala, aleba jako jsi se rozhodla v tom období, že se s.

Ním rozjídeš, aleba jak tak pokračovala? Já.

Jsem si v tu chvíli říkala, protože děti byly ještě malé a v tu chvíli už jsem si říkala, že s.

Nimi do konce života nezůstane. ale.

Kvůli dětem, že se nerozvedu, protože jsou.

Ještě moc malí.

Takže.

Jsem si říkala, že to prostě nějak vydržím. A.

On paradoxně zase začal fungovat. Zase opět takový ten love-bombing znova. Všechno půjde skvělý. Naprosto se všim pomáhal. A vidím to jako dneska, když po nějaký době on seděl v kuchyni, koukal se na mě, nevím, co jsem tam dělala.

On říkal, že já jsem se k tobě choval úplně strašně.

A jsem se jenom otočela a říkala, no.

To jsi se teda choval. A.

Říkala, já vůbec nevím, co to do mě vělo. Takže vlastně, když tohle to ti ten člověk.

Řekne, tak si člověk říká, aha, tedy nějaká sebereflexe, že jo? Tak.

To je super, tak to je dobře.

Že na to přišel. Teď.

Už to bude přece dobrý, že jo? No. Ne, takhle, tak to nefunguje. A nikdy to nefunguje. A nikdy to nebude fungovat. Protože prostě ten člověk přesně ví, co má říct. aby si toho člověka, aby si tebe znova.

Zase namotal zpátky.

Jinde v tu chvíli to člověk prostě nevidí, že jo? To nevníma, nevníma to, že to je opětovný.

Zase namotávání zpátky. Když řekne, že ano, uznal jsem, že jsem to přehnal. To přehnal, no.

Párdon, mám napadlo, že si věděl o tomto násilí někto z tvojeho okolia, z rodiny, z blízkých ludí, kamarátov, lebo ty si hovorila, že tě v podstatě izoloval od ludí, ale či jsi byla schopna někomu o tomto povedať, či to někto tušil? Věděla.

To jedna kamarádka, protože my jsme se vlastně i tak nějak vydávali na té.

Brigádě, jsem tam. A.

Tehdy jsem jí potkala a úplně rozklapaná jsem jí. Neřekla úplně všechno, ale řekla jsem jí, že.

Prostě je to hodně špatný. A.

Že mi se bral telefon, že jsem bez telefonu. Že vlastně nemám jak koho kontaktovat. To.

Bylo ještě v tom týdnu před tím znásilněním.

A on vlastně věděl, že zrovna týhle, tý jistý komunikace, jak se mi prohrábával ten messenger, tak vlastně zjistil, že jí vlastně.

Se hodně svěřuje. Tak.

Samozřejmě on si ji potom náhodou, ne, on si ji neozchytil, ale náhodou, že se někde snad potkali v nějakém obchodě v supermarketu. Začal.

Ji tam nadávat do kurev a do krav. Začal po ní plivat.

A.

Jak jsem nechtěla, aby ona měla problémy, tak vlastně jsem si ji záměrně vyjíbala. Dneska jsme spolu už běžně v kontaktu. Neříkám, že každodenně, ale jsme v kontaktu a vlastně jsme si všechno vyříkali.

A.

Obě jsme to obrečili. Přiznávám.

Že obě jsme to obrečili. Abych.

Teda se vrátila k tomu, než jsem dospěla do budů, když jsem řekla, že.

Tohle už fakt náš rozvod, tak vlastně.

Já jsem začala pracovat jako osoba, čiho.

Jsem má na sebe. On.

Teda chvíli byl taky osoba, čiho něco.

Si zařídil, nebude pracovat nikde v nemocnici. Tak.

Jsem mu štěstí pomáhala a nějak jsme.

Nějakou dobou fungovali. Jenže.

Umbach přestal zase pracovat, protože do toho přišel covid a jakož měl čajovnu, tak si asi umíš představit, že všechno zavří, ta biznes žádnejší. On.

Ji teda pak to čajovnu prodal a byl doma. Zůstal.

Doma a já jsem vlastně začala táhnout veškeré výdaje.

A.

V podstatě všechno bylo na mě. Akorát nejlepší bylo, že mi děcky řekl, o peníze se nestarejte, já zařídím. A.

Já, hm, jak? Že.

Byl na pracáku, chodil pak na nějaký, jakože přece musel chodit na ten pracák, tak musel chodit po nějakých těch nabídkách. A já jsem pak pozdějiž až zjistila, oni by ho třeba tady u nás na vevněstě v té měmocnice vzali. a.

Já jsem až později zjistila, že on.

Se tam dal takový podmínky, kdy vyžadoval plat pomalu větší než ředitel, tak mu řekli, bohužel, tyhle podmínky vám splnit nemůžeme.

Prostě toho nabídku nemůžete dostat. Takže.

On když chodil po těch pracích, tak záměrně dával takový si požadavky, že vlastně.

Muž voda řekl, že ne. A.

Pak se samozřejmě stižoval, že ho nikdo nechtějí. Oni.

Mě nikdy neznaměstnají. Ale.

Tím, že jsme malé město, tak jsou věci, které se člověk dozví. Ale.

S nějakým časovým odstupem. Takže.

Až později, když jsem se dozvěděla, že ty jeho požadovky byly tak nerealné, říkám.

Tak to dělá schválně, protože přeci jako... Já.

Jsem o to říkala, říkám, to, co vydělám já, a i když ten tvůj plat na začátku nebude tak vysoký a.

To, co vyděláš, tak si říkám, tak jsem ho neměla velmi dobře. říkáme.

Že nebudou muset brát tolik práce na sebe. Sama. Ne, ne, ne, já to zařítím. Já.

To zajistím. Neboj. Fajn. A.

To už jsem i v té době pořád byla přesvědčená, že až děti pouvedou.

S tou a budou mnohem větší, tak se rozvedu. Ale že takový byly malinký, tak jsem říkala, že ne. To nám nemůžeme představit. Já.

Vlastně Když Tahiry došlo k tomu jeho.

Fyzickým útokům učí mě, tak vlastně nevím, ač jeho děti byly dva roky. Říkám ho, co já budu dělat. Nebo dva pryč. Říkám, co já budu dělat. Úplně sama. Říkám, kam já půjdu. Říkám, čím se budu živit. Ještě.

Jsem byla na mateřský, ještě jsem jí dojížděla. Říkám.

Paráda. No.

Takže on potom začal kšertovat s autama.

Pozdějiž.

Jsem se taky dozvěděla, že to úplně nebylo všechno legální. A začali jezdívat pryč do zahraničí, vytahovat ty auta. A když byl doma, tak to bylo vlastně neustálý sledování toho, co dělám, s kým.

Se bavím, jestli něco dělám vůbec. Předtím.

Jsem chodila do práce, vracela jsem se.

Večer a on byl celý den doma. Vstávala.

Jsem já vynadáno, že je doma bordel. Já.

Říkám, ale kdo je doma? Já.

Říkám, a když nejsem doma, tak i já ten bordel nedělám. Já říkám, a já mám přijít a být na služka a oklízet za něco, co se mnou dělala já? Říkám.

Snad tady bydlíme všichni, ne? Říkám, já tady nebydlím sama. Říkám.

Bydlíš tady taky ty děti. Říkám, ty starší už jsou dost větší, a i to dítě ve dvou a půl, ve třech letech. Myslím si, že už je dost velký na.

To, aby pochopilo, že si taky mám oklízet. Že.

To on jako nedělal, že už by to dělal. Takže v Opravdu, jakoby veškerá je ta zodpovědnost, tu zodpovědnost on házel na mě, takže jakoby tu domácnost, ty děti a tu.

Práci, že vlastně všechno se dostáhla já. A.

Za všechno jsem dostávala viny, ano, taky já. A já už jsem pak vlastně dosáhla do.

Takového bodu, že se mi nechtělo domů. Ani.

Kvůli těm dětem. Já už jsem byla tak vyčerpaná a tak frustrovaná. Ne z té práce, ta mě bavila a.

Baví do dneška. ale.

Z toho, co bude za sedma, za problém. Protože.

Kdykoliv jsem přišla, tak všechno bylo problém. Všechno. Prostě všechno. Když.

Jsem třeba končila v 6 hodin, tak v 6.02 mi.

Přišla zpráva, kde jsem, proč už nejsem doma. Říkám, cože? Říkám, teď.

Víš, že asi když končím v 6.

Tak v 6 nemůžu bejt doma. Neměla jsem.

To sice jakoby daleko, měla jsem to kousek, ale přeci jenom, než prostě tady uklidím, než hasnu, pobalím ty věci a než dojdu pěšky domů, nebylo to ano.

Daleko, tak potřebuji 10-15 minut. Jako všechno.

Končím a všechno už nejlépe, abych byla i hned okamžitě doma. Protože přece když čas končím, tak už čas musíme.

I doma. Tohle to.

Bylo prostě absolutně nesnesitelné. Kdy vlastně neustála buzerat se toho, jestli já jsem někde něco odložila, nebo jsem to neodložila, nebo jestli jsem to udělala, nebo jsem to neudělala. A když jsem to udělala, tak prostě jsem to udělala takhle. Že to je přece špatně. Pořád neskutečný.

Problém se všem. On bude.

Někde třeba nakoupit, protože to on rád.

Si chodil nakupovat. To jsem.

Se rozjaděla opět, že tam chodil za nějakou slečnou informací. A tak v tích obchodech on měl furt někde nějaký problém. Samozřejmě to byla moje vina. On hnedka to na mě, ten svůj problém, sesepal.

A chtěl ideálně, abych já to složila řešit. To už bylo tak vyčerpávající a tak frustrující, že.

To bylo něco neskutečnýho. A když jsem se třeba večer na chvíli sedla k televizi, a abych tak nějak vypustila ten celý den z té hlavy a trošku si dala relax. Prostě na mobilu jsem měla takovou jenom hru, jako.

Nějaká zahrádka se tam dělala. Ty už.

Jsi zase na mobilu, víš, zase si.

S někým píšeš. Říkám, já se s někým nepíšu. Říkám, s kým bych se pro boha měla psát. Takže vlastně.

Jsem furt měla za zadkem policajta, který je řešil, jestli prostě jsem si náhodou na chvíli nesedla a nevzala jsem si.

Mobil do ruky. Takže já.

Jsem si doma nemohla třeba napsat pomalu ani jako, co se krou, s mámou.

S nikým, s nikým. Když mi.

Náhodou máma volala, tak si sednu blízko.

Mě, aby slyšela, co si říkáme. A pak.

Začala jako třeba po pěti minutách na mě ukazovat na hodinky, jakože to už.

Je moc dlouho, že se vykecáváme moc dlouho.

Já říkám.

To prostě jako, já už jsem ten.

Hovorodače pak s mámou ukončila a já jsem říkala, říkám, hlavně, že ty se vykacáváš dvě hodiny, já volám s mámou. No a ona by ti zase říkala něco. Vy mě.

Zase pomluváte. Já říkám.

Když tady sedíš a slyšíš, o čem.

Mluvím, tak asi slyšíš, že ti nepomluváme, že ne. To bylo prostě jako neskutečný. Neskutečný. A.

Začal i takovej určitý způsob stalkingu. kdy vlastně děti už byly ve školové školce, já byla v práci a on se najednou tady v práci objevil. Děti nesou jídlo, děti nesou pítí, je se mnou nakoupit. Já jsem třeba měla jakoby, jsem byla třeba s klientem prostě online připojená a do toho hovu mít tady v lesi. To bylo prostě jako takový na mě jakože jo, pardon, pardon, pardon a já prostě jsem po něm házela blesky jakože Mě vlastně jakože ruší, jo. A on to dělal, ale nepravidelně. To nebylo, že to bylo každej den. To bylo třeba půdělí, pak to udělal za 14.

Dnů ve středu, no. Takže takový.

Jakoby nárazovky. Že já mě chodíš kontrolovat, jestli tam někoho mám.

Nebo jakoby co tam dělám, nebo jako, o co ti jde. Ne, dítě.

Já jsem ti přece donesl jídlo, abys.

Neměla hlát. Já jsem.

Ti donesl pitínu, když jsem byl na koupy, tak jsem vzal ty celý balení.

Pět flašek a říkal, já jsem to nechtěla. říkám, já jsem se ti o to nežádala. Jo, takže.

Začal zase takovým tím, jakoby rádoby leskavým tónem. A aby měl záminku, za mnou přijídu práce, tak.

Mi prostě nic odeňaz. Protože ono.

Jakoby pak doma samohře mně to bylo, že, já nevím, jestli to můžu říct naplno, ale ono to vyzním. Asi to bude lepší, když to řeknu naplno. Ty si tam stejně jenom s nima šukáš. Každý den.

Tam máš jinýho. Já jsem.

Jako na tohle neměla co říct. A více méně už jsem mu řekla, no to.

Víš, že jo. To víš, že to dělám. A ani.

Se neptám, jak se jmenujou, protože je to zbytečný, protože každý, kde mám přece.

Jinýho, že jo. A teď.

On tak se zaražil, jakože zjistila se, že řekl fakt, že blbost. A už vlastně třeba tohle pak neříkal. Ale ten jeho stalking byl takovej, že třeba prostě jenom projížděl do práce, já jsem kolem té mojej práce, já jsem třeba musela.

Jít na poštu. A on.

Prostě jenom projel autem. Aha, ty už zase někam jdeš, ne? Já říkám, a kam jedeš ty? Říkám, já jdu na poštu. Jo, na.

Poštu, to určitě. To bylo neustále. To bylo furt. To bylo.

Prostě jakoby... Hledal jakoukoliv záminku prostě, aby mi mohl něco vyčíst, aby mě mohl punížit, aby mi mohl.

Říct něco hlusného. To bylo neustále a pořád. A došlo.

To do takového bodu, kdy on vlastně bereplast právně ty roky. Když byly Vánoce 2020-2021, tak samozřejmě vrcholil ten covid, že my jsme byli doma izolovaní kvůli covidu. Nejhorší Vánoce, na který narada vzpomínám, to, že před Vánoce jsem se pořítila do práce notebooka, protože mi tamten zmizel. Dneska si.

Myslím, že mi ho ukradl on. A já.

Jsem žila v domní místě, jsem se ho nechala v práci, ale on je prostě z tý kanceláře uzamčený, hned ve.

Západě zmizel. Tak jsem.

Se říkala, že se pořídím novej, jenže on mi mezi tím samozřejmě, nic se.

Nekoupu, nic se nekoupu, já ti přivezu. Já pozovuji ty auta, takže mi přivezeme autka. No a.

Já jsem ho chvíli používala, tak my ho samozřejmě, když jsme se jednou pojili už na něčemu pohádali, sebral s tím, že ten je můj, ten jsem ti.

Přivez, ten ty použídat nebudeš. A říkám, přijdu do práce, přij říká, aha, tak jsem si musela počítat od kamarádky, který.

Byl teda špatnej, ale chudýž byl, tak jsem si říkala, tak teda dost, aby on mi bral věci, které mi teda daroval. Tak říkám, pořídím se svoje za svý peníze, vezmu si to na firmu, protože to na.

Firmu potřebuji nebo na práci. A říkám.

A to už mi nevezme. A neumí si představit ten jeho Tu jeho reakci, když já jsem těsně před Vánocemi řekla.

Že jsem si pořídila koupila nové hnuka. To bylo.

Nejdřív ticho, asi minutu. A pak.

Začalo samozřejmě peklo. Co jsem si to dovolila? Proč jsem se ho nezeptala? Že já.

Si přece nejsem schopna vybrat něco kvalitního. A že jak je možný, že jsem se s.

Ním předem neporadila. A já říkám, proč bych se s tebou měla radit? říkám, to je snad moje věc.

A že to teda moje věc není, že jsem neměla právo si vůbec jako kupovat notebook.

A do práce, který, já ho potřebuju každej den. Každej den potřebuji ho prostě z práci a bez něj nemůžu bejt. Já jsem.

Si drze dovolila ten notebook si pořídit a ještě mu říct, že ten, který on mi přivez a daroval, že ho.

Dáme nejstaršímu synovi. Na to s tím teda nepočítejte, on to teda nemusel. To si teda nemyslím. Jenže on.

Si ho přál syn, že on ho očekával. A úplnej.

Paradox byl. Naš tědrej.

Večer, když už byly všechny dárky rozbalený, tak on se tak na mě zlostně podíval. Vytáh, za gaučem byl schovaný ten obut, tak ho vytáh. A s.

Úsměvem ho podává synovi. Tady jsem ti něco koupila.

To sně teda jako padla brada a říkám, že.

Nemůžu tuto okazit. Samozřejmě pak.

Na mě házel úplně takový výraz, jaký.

Házel blesky, nenávisti. Ale samozřejmě byl ten nejlepší tatíně na světě. Já jsem byla ta mrcha drzá a směhnocná. To jsou jeho slova. A jakož.

My jsme bohužel kvůli tomu covidu celý ty Vánoční svátky museli být doma izolovaný.

Tak se já jsem měl představit tu náladu. To bylo strašné. Bylo strašný.

To byla taková atmosféra, já jsem se.

Nemohla ani narechnout, to bylo něco hrozného. A my.

Jsme se na silvestra pohádali zaopět. A druhej den ráno 1. ledna jsem.

Mu řekla, úplně s vážným hlasem jsem mu řekla, jsem stála, on ležel v.

Posteli, já jsem stála u té postele.

A říkala jsem mu, chci se rozvést, já už takhle nemůžu dál. To podotýkám.

Že jsem neřekla úplně všechno, vždyť bych.

Měla říct všechno a jsme tady dovětě. a chtěla jsem odejít z tý ložnice, teď mi on jen strašně rychle vyskočil, chytil mě.

Povalil mě do tý postele, začal mě.

Hládět po tváři. Ty můj báze, nebyť vždyť já tě mohu. Já jsem.

V tu chvíli měla s to chutím.

Opletnout oboče. Říkala jsem, že ne. A začálal.

Samozřejmě zase ten jeho klasický lovebombing, jinže já už jsem v tu chvíli v.

Sobě měla jenom spíš nenávis. Já jsem prostě to nechtěla znovu a říkala, že je to chud to samé, chud do kolečka to samé. Vždycky já.

Mu řeknu, že ne, a on přeskočí a zase ho nemte velký lach bohu. Za ty roky už jsem to zažila tolikrát, že tohle to byla asi ta poslední kapka.

Kdy jsem si řekla ne. Ale jemu.

Jsem to už neřekla, řekla jsem si.

To sama v sobě a ujistila jsem.

Sama sebe, že prostě za tím svým.

Ne si prostě stojím a že takhle už to dál nejde. že už prostě nechci. Jsem byla.

Tak vyčerpaná, v takovém doslova vyhoření, úplně brutálním, že jsem si kolikrát říkala, že, jako když jsem pak jela autem, protože občas musím jít tím autem kvůli práci.

Že jsem si říkala, říkám, co by.

Se stalo, kdybych teďka prostě zamřela o.

Oči a jsem byla na úspěchní. Až takhle.

Prostě jsem si říkala, pak jsem si říkala, říkám, to by odnesl ten řidič, který je v tom nevině. To ne.

Taková pěkná rovinka, tak jsem se říkala, s tím nohu splnul. Zavřu oči.

Bude to.

Taková jistota. Říkám, ale to ten nebohej řidič naproti. Říkám, to přece mi se tak bavá, abych tohle udělala. Takže jo.

Opravdu, když jsem kolikrát jela tím autem.

Tak jsem tyhle myšlenky měla. Hodněkrát. Protože to bylo prostě šíleně. Říkala, už nemůžu dál. Už prostě nemůžu. Prostě nejde.

Říkám, něco.

Se musí stát. A já říkám, ale přece to nebudu já. A zároveň.

Jsem si říkala, to bych mu udělala radost, protože kolikrát mi říkali, každý by.

Tě srazil kamion. Ani se do nej nevracej. A pak.

Zase, že mě miluje. A pak zase, že mě nenávidí. A pak zase, že mě miluje. Takhle to byly do kolečka ty roky od toho.

Znásilní, vlastně furt. Vlastně pořád. A já.

Jsem jenom v podstatě se modlila a.

Čekala, až ty děti povyrostou, abych to mohla udělat.

Tady potom, v tom lednu 22, on vlastně opět.

Odjel do zahraničí. Byl neskutečný.

Klid. Úlava, říkám, dítě a ty děti sama, všechny tři zvládám, když on tady není, říkám, ty.

Děti jsou úplně v klidu, já jsem v klidu. Začala jsem.

Zjišťovat, že mi funguje logicky hlava. Že jsem začala vidět věci, které když jsem s.

Ním nevidím. A že.

On, když byl tady fyzicky, tak jako.

Kdybych měla melhou a nějaké zatmění, že.

Mi to prostě jako nedovoluje vidět věci realisticky. A on když byl pryč, tak jsem ty věci viděla. A tím, že během toho roku 21 byl víckrát takhle pryč, tak jsem tam měla tamto srovnání. Není tady.

Super, jsem schopná prostě myslet a jednat racionálně. On přijede, no ha, nejsem schopná komunikovat, nejsem schopná.

Realisticky vidět věci tak, jak jsou, jako kdyby mě úplně totálně uzemnil, ta jeho energie mě úplně totálně odrovnala, já jsem.

Nebyla schopná mu na cokoliv reagovat. A přitom.

Když byl pryč, tak jsem se vždycky připravovala, co mu řeknu, a on přijel.

A no ha, nic, zase. Takže jsem.

Tady postupně začala mít tyhle dvě srovnání toho jeho bytí tady a toho, když.

Tady nebyl. A to.

Bylo možná taky hodně stěžení. A když vlastně odjel v tom lednu 1922, to jsem ještě neřekla, že předtím je teda ještě ukrad facebookový profil, kdy se vlastně.

Oni a změnil se tam prostě na.

Jeho e-mail a podobný, takže kdyby se chtěla přihlásit a změnit heslo, tak to.

Šlo na jeho e-mail. Tak jsem.

Se zavolžila jinej a na ten starý mi napsal jeden bývalý spolužák. Ahoj, jak.

Se máš? A on.

To nevěděl, že mám jinej. Ty jsi s ním domluvená. Ty jsi mu řekla, že budu pryč a plánujete se spolu sejít a budete spolu šukat. To byly.

Jeho slova. Říkám, to.

By musel být asi hodně blbé, když by jsme se měli domlouvat, tak se nebudeme domlouvat přes facebookový profil, přes messenger, o kterým vím, že ty tam jsi. Říkám, to asi moc logický není, že ne? A to bylo po telefonu, protože už byl pryč, tak samozřejmě jsem dostala opět zase seřváno, Do toho mi, Vromž věděl, že mám zase jinej, a od tohotoho mi prolézal vlastně ten novej profil. Začal si stahovat fotky mojich mužských přátel. Začal mi.

Postávat jejich fotky, začal je urážet, že jsem s nima něco měla. To je.

Úplně jedno, že to je třeba člověk žijící 300 kilometrů ode mě a v životě jsme se nepotkali, ale na Facebooku.

Jsme přátelé.

Tomu bylo úplně jedno. Takže tahle ta brutální žádlivost tam byla, ten stalking.

Tam byl neskutečnej. A to.

Už jsem řekla a dost. Ašla jsem.

K právničce.

Věděla jsem, že bude peklo. Ale řekla jsem, že já už tom pekle s ním jet na tom čertu nechci. Že asi.

Tam zůstane sám, ale že já odcházem. A samozřejmě.

Jsem věděla, že když přijede, tak bude to něco šílenýho, když se rozvíjí o tom rozvodu. A v podstatě mi ani nevěřil, že jsem byla.

Schopná jít k té právně tisce sama, že by mě tam nikdo dovedl. Nevěřil, že bych byla schopná to udělat sama. A myslela se, že zatím je nějaká moja kamarádka. A já.

Říkám, uvedu ti v omyl, ale nikdo.

Tam se mnou nebyl. Byla jsem tam sama. Říkám, je.

To moje rozhodnutí. Říkám, není to o tom, že by mě do.

Toho nedotlačilo. Říkám, já s tebou ubejt už nechci. A když.

Jsem ti řekla prvního ledna, že se.

Chci rozhodnout, tak jsem myslela vážně. A mě to nevěřilo. A mě.

To nevěřilo vlastně v průběhu celého toho.

Rozvodu, kdy v tom rozvodu, v během.

Rozvodu vlastně opět docházelo k lovebombingu. A samozřejmě.

U človíka v Bombay, protože před tím.

Soudem chtěl říct, že on je naprosto.

Přece ten fungující manžel a člověk. On ještě.

Na začátku se rozvézt nechtěl, ale samozřejmě.

Si neodpustil na mě házačpínu. To byl docela masakra. To se.

Člověk divil, protože doma říkal něco a.

U soudu říkal nám prostě opatrně. No a konec se nás rozvedli. Já koukám.

Že mluvím už strašně dlouho, takže to.

Je fakt... Ale ještě.

Co tam bylo? Potom ještě taková jedna dramatická situace, která nasledovala, o které jsi mi hovorila.

Nasledovala, protože.

To teda strašně rychle zkrátilo, kdy mi unesl děti, ty dvě mladší, a nejstarší.

Je tady se mnou.

A v podstatě je unesl s takovou, dá se.

Říct, lstí, protože už v průběhu rozvodu on si zažádal i vlastně u soudu.

Abych já mu dala svolení, že můžu spolu vycestovat na dovolenou. Tak vycestovali.

To bylo v červenci, a vrátili se. Takže on měl vlastně argument i k soudu, že přece jako proč bych s nima nemohl cestovat, že jako podívejte se, já už.

Jsem jednou byla, vrátil jsem se, v čem je problém. Takhle vlastně.

Argumentovala i jeho advokátka, A na podzem, když měli bejt tej den pryč, tak vlastně ano, rozhodnutí bylo na mě. Beru to.

Jako popelná hlavu, jako svůj chybu, že si to umožňovali. Ale v.

Tom marastu toho, těch soudních procesů a všeho, tak člověk už se říká, já.

Už chci být strašně rychle rozvedena, už nemůžu. Ty už.

Člověk je tak vyčerpanej, že bohužel jsem ten souhlas dala. Ale já jsem pak později zjistila, že vlastně jeli.

Jenám, než kam ten souhlas byl v dělaní. Takže on.

V podstatě podvedl i tu svůj advokátku a tak, když se dozvěděla, co on proved, tak od něj dala ruce pryč a říkala, že už toho člověka v.

Životě nechce vidět. Ani ho jakkoliv zastupovat. A zatím.

Vlastně dodneška ty děti jsem ještě neviděla.

Ty dvě mladší na staršího, který je.

Se mnou, tak samozřejmě zkoušel, že si.

Ho chtěl koupit, že mu pořídí iPhone 14 a nevím, kde si, co si, před tím rokem tvojima. A že.

Když půjdeš ke mně, tak já ti ten telefon dám a takhle. A on.

Si to odmít. No tak.

Dobře, tak já ho dám teda tvojí ségrě. Takže zase takovéhle to cítivé výdírání i vůči němu. A určitý cítej výdílání vůči němu bylo, i když jsme spolu ještě byli. Tych příběhů je opravdu strašná řada, já se snažím.

Říct, jenom to je asi to nejdůležitější. Nabízel mě peníze výměnu za syna. To jsem odmítla. Snažil se.

Nás oba dva nalákat, aby jsme přijeli za ním, dával mi ultimata, samozřejmě všechno.

Řešila kriminálka, ospod, všechnemožný. Co si umíš představit za instituce tohle všechno, vědí a řešile to? Bohužel jsme nedosáhli ničeho. Jediné, čeho.

Jsem dosáhla, bylo u soudu zákaz tyku.

Otce s tím nejstarším synem. Paradoxem pro.

Mě bylo, že když jsme byli před.

Tím soudním stáněm na ospod, kdy syn byl pozvaný k soudu také, A já.

Jsem ve svém návrhu dávala, samozřejmě předmyslem dostali střídavku, tak jsem se dávala nový.

Návrh, zvěření všech dětí do péče, což se taky stalo. A ještě.

Další návrh byl, že právě soudní zákaz.

V styku s tím nejstarším synem. A mě.

Docela překvapilo panina hospodu. Mě říkala, no víte, ale ten soudní zákaz v styku to vám asi neprojde, protože práva otce. A já, jo, a kde je právo dítě, to je na psychickou pohodu, říkám, vy máte.

Zastupovat do dítěné toho otce.

Tak jenom tak pokrčela rameny a odešli jsme, pak.

Jsme se sešli u toho soudu a.

Samozřejmě ona tam měla zastupovat mýho syna, který tam tehdy byl taky. Ona si pak přečetla tu konverzaci, kterou můj už bývalý, teď už bývalý manžel vedl se.

Synem a jenom zkoupila hlavu a říkala, to je strašný, co všechno on mu.

Cál, mu prostě nadával, pak ho zase.

Miloval, že jsi pro mě všechny a zároveň, že je skoro vysyna takovýho. A když.

To viděla i potom soudkyně, když ho soudkyně vyslechla, tak i vlastně i ta.

Paní z Ospodu říkala, že potom všem, co si přečetla a vyslechla syna, tak se přikládní k tomu sárkazu styku.

Takže to je to jediné v podstatě v tu.

Dobu tu pozitivu, který momentálně je. Synovi už.

Bude letos 15. Už má svůj rozum. Svýho otce.

Nebere jako otce. Od času.

Se mu ozve. A samozřejmě i vůči tomu synovi je to taková.

Jedna bomba. Jseš můj jedinej syn. Já budu vždy při tobě stát. Kde jsi, co jsi. A je.

To asi 14 dnů, co on mu poslal nějaký video s Instagramu, ale můj syn nemá sociální sítě a tak říkám, že pošle mi to, já se na.

To podívám, tak jsem ho to chtěla.

Pustit a tam to začalo, jakože můj nejdražší synu a takovýho a on mi říkal, dej to pryč, já to nechci.

Ani vidět, mě to nezajímá. Mě to nezajímá, to nechci vědět. Takže jakoby.

Já jsem svým způsobem vlastně opravdu pyšná na toho syna, že vlastně on se.

Nenechá od něj namotávat, tak jako jsem se nechávala namotávat. A jako.

Já pevně doufám, že prostě on jednou bude schopen, a vidím to už teď, že je schopen na určité věci, které mu jsou nepříjemné a nechce. Říká ne.

Že já jsem neuměla. Ako s.

Těmi dvoumi mladšími děťmi? Ty jsi s nimi v kontakte? On to.

Nedovoluje. Čiže ty.

Měsi dva roky s nimi v kontakte a oni jsou ještě v takové problematické krajině. A nevím, či to můžeme pomenovat, kde jsou, ale.

Jako Já vlastně teď nevím přesně, kde jsou, protože se mi opět spletili, když jsem je našla, protože mě spletili. Byly v Gaze. Ale já.

Předpokládám s ohledem toho, na to, jak.

Já ho znám, takže tam nejsou. Protože jsem se svůj život velmi bojí. Takže já vlastně nevím, kde teď jsou. A i.

Když naše úřady dali nebo umožnili legální.

Odchod z Gazy, tak tohle nevylušil. Ale já jsem přesvědčená, že odešel nelegálně. i když.

Jedním právníkem ze zahraničí mi bylo otvrzeno, že to by bylo moc náročné. Říkám, že.

Ho neznáte.

Říkám, že.

On je schopen si zařídit všechno. Všechno si je schopen zařídit. Takže já.

V podstatě... Ty poslední dva roky by vydalo na další podcast.

Protože toho je strašně moc. Opravdu strašně moc. Takže na.

Živu jsou to ven, protože on umožnil.

Sourozenců mluvit s tím nejstarším synem. To bylo teďka někde na posled, na podzim. Teďka 2024.

Takže spolukrát.

Se mluvili. Já jsem.

Od toho byla. Neměla jsem odvaru do toho vstupovat, aby on... Protože on byl za zády těm dětem. Ale neměla jsem odvahu něco říct, aby nezavěsel. Protože jsem.

Chtěla prostě zjistit co nejvíc informací. Takže jsem.

Si to na svůj mobil nahrávala. Takže já mám zvukový nahrádky těchto rozhovorů.

Takže tak.

Teď bych.

Potřebovala nějakého hackera. Sekmet. V podstatě.

Čo robíš v takto náročné situaci, aby si sa cítila dobře?

To dělám, pracuji, hodně pracuji.

Práce mě opravdu přenáší to dobré. Vidím výsledky.

Vidím spokojený lidi, studenty. A práce a syn. ten nejstarší.

Sen, ten, který je se mnou, protože vím, že prostě, teď to řeknu hodně, blbě to bude znít, ale my jsme.

Se zbyli v podstatě. Ale on.

Je povahově hodně po mně, takže my k sobě máme opravdu blízko. Takže práce a sen.

A v.

Podstatě musím říct, že mi i strašně pomohlo pochopit spoustu věcí, když jsem začla.

Ty svoje problémy sdílet a mluvit protože.

Dokud jsem o tom nemluvila, tak to.

Bylo plácání se neustále v plátě. Neustále. A.

Vlastně až když jsem prvně, když jsem se vlastně jenom s tím určitým momentem, to bylo ještě před tím rozvodem, před tím únosem, tak když jsem se svěřila o tom, co se stalo vlastně s tím ohledem na to znásilnění, když jsem se svěřila tehdy organizaci Podsvícném, tak jsem cítila.

Určitou úlevu. A vlastně.

S volkama jsme do dneška v kontaktu. A vlastně otevřeli se mi dveře, který bych asi.

Nikdy dřív neměla možnost otevřít, což je možná paradox. Ale poznala.

Jsem strašnou spoustu v podstatě žen, protože se to týká hlavně žen, který se.

Prožili dost obdobní věci. A já jsem zjistila, kolik máme společnýho. Že vlastně.

Já se nemusím před něma obhajovat. Nemusím spoustu věcí vysvětlovat, protože pak člověk zjistí, ježiš, to je to samý, ježiš, to je jak přes kopírák, mě dělá to samý. No jasně, já přesně vím, o čem mluvíš. A ono to strašně tohleto člověka psychicky nakopne a.

Pomůže, když člověk zjistí, že nejsi sám. Je to.

Možná blbý říct, že není sám, protože si pak na druhou stranu uvědomí, kolik tohohle hnusu existuje. A kolik.

Jich musí být skrytejch. A kolik.

Těch lidí, protože moje žena ještě pořád v tomhle žije. A jsou vlastně nikde v té fázi toho, ještě.

Pořád toho nevědomí. To mě přijde děsivý. Co by.

Jsi odkazala ženám, které jsou v takovém vzťahu? A možná ani si to nevědě pojmenovat, že v takovém vzťahu jsou.

Asi, aby.

Hledali, pátrali a mluvili. Ptali se.

A sdíleli. Třeba když se bojí, třeba sdílet. Já jsem ten strach měla taky. Já jsem.

Měla strach vůbec něco říct. Fakt jsem měla strach. Asi nevím.

Z čeho, ale já jsem měla hrozný strach. ale nemít ten strach a vlastně přemýšlet nad tím, jestli tam opravdu nějaký ty reflex jsou. A třeba srovnávat, poslouchat podcasty nebo prostě číst ty informace, podívat se na nějaký videa a podívat se na to, že tohle je.

Stejný jako u mě. Může to být tohle nebo ne. a zkusit.

Případně, pokud je některá ještě v nějakém partnerství nebo manželství, tomu partnerovi na něco.

Říct ne. Tohleto je.

Takovej aha moment, kdy se člověk uvědomí, že podle té reakce vidí, jestli opravdu ten člověk nějaký narcisien nebo není. Zkusit mu.

Něco odmítnout. Říct i.

Na banalitou prostě ne. Já to neudělám, ne, nechám, nepůjdu. Ne, nechci.

Ano, lebo to je přesně ten moment, kde se dá zjistit, že oni shodějí masku. Tak, přesně.

Tak. A vidět.

To jejich reakci, protože zdravý člověk řekne třeba, já nevím, se teď vymyslím na něco fajn, tak zkusíme najít jiné řešení. Ale myslím si, že je strašně důležité pozorovat i.

Reakce toho protižku, když řeknete ne. Výraz jeho.

Obliče, jeho postoj, i když neřekne slovo, tak taková ta neverbální komunikace, ale neverbální.

Výraz, prostě co udělá. Jestli třeba jenom někdo nadskočí, nebo jestli je v.

Tenzi ten člověk, kdy najednou zjistí, aha, tady mi někdo řekl, ne, jak je.

Tohle možný, tak oni úplně až kostuhnou. Že úplně.

Jsou jakože, jak si tomu dovolit neříct, ne. já, který jsem tady ten king, to jsou takový ty momenty, kdy prostě, když člověk řekne ne na něco, ale nemusí to být jako hnusný ne, ale prostě říct jenom prostě, víš, dneska, dneska já to vidím jinak a dneska no prostě ne a.

Já chci dělat něco jinýho třeba.

A kouknout se prostě na to je jejich reakce. A pokud je to takovej ten, který vidí třeba vidí vašeho milence i v pokladním vlidlu.

Tak už je to hodně špatné. Což jsem měla taky samozřejmě. Já jsem.

Měla milence totiž úplně všude. Jako úplně.

Všude. I ten.

Bezdomovec, který se tady válal u popelnic, tak byl můj milenec, že jo? Takže prostě.

Úplně všichni. Úplně. Kterýkoliv chlap. To je.

Jako hodně špatné. A nebo prostě takový ty momenty, já nevím, dáte špatně hrne. a budete mít tříhodinovou přednášku o tom, proč ten hrnek takhle nemůže být. A nebo prostě, jako to jídlo se nepovedlo třeba a budete o tom slychat ještě za 14 dnů za měsíc, jak jste to.

Blbě uvařela. Jak je to teda možný? Jaký máme.

V zákazu? Vystačá i tón hlasu, alebo prostě nějaké slovo jedno, které je úplně absurdné, že by něco spustilo třehodinnou uhádku, takže ono je to velmi krát taková banalita. Na to.

Nemusí být ani hádky, ale stačí přednáška tříhodinová. Do polečka. A furt, a furt, a furt. A nebo.

Vám připomíná něco, co je, jak já.

Říkám, to je z pravěku. Člověk na.

To zapomene, neřeší to. Ale tenhle člověk bude řešit všechno. Všechno. Víš tenkrát, jak jsi se špatně podívala? Víš tenkrát, jak ti to upadlo na zem? A takovýhle.

Prostě, doslova blbosti. na kterých.

Vlastně ten člověk lpí a vy si.

Řeknete, ježiži, o co jde, ježiže, zapomeneme na to a taky jo. Ne, on nezapomene. Nezapomene. Všechno.

Sebou.

Na to je. Veškerý detail. Veškerý věci, o kterých vy máte pocit, že nejsou.

Důležitý, tak cokoliv člověk řekne, tak pro něj je velmi důležitý. A v tu pravou chvíli to použije proti vám. Vždycky. Vždycky. A.

Ještě je to takový ty taky ty fáze toho hooveringu a devalvace, kdy prostě vás miluje, miluje, miluje a pak stačí prostě říct drobnost a úplně vás posvíděl a.

Pak do horoucích pekel zase. Takže to je furt na střídačku takhle. Horská dráha prostě. Jednou nahoře.

Jednou dole. A ona, ta horská dráha se jednou zajížuje. Když člověku.

Z toho už špatně. Nedá se to vydržet. Nedá. Nedá prostě, je to strašný.

Je to čistá patologie.

Ještě něco.

Co by si na závěr chcela dodať?

Pokud by.

Měl to být zkaz jiným ženám, ale i mužům, protože muži samozřejmě dokážou žít.

Toxickým vztahům s partnerkou, nezůstávejte. zničí vás to. Ať to.

Stojí, co to stojí asi, ale nezůstávejte. A nebo pokud už člověk ještě není třeba v manželství, nejsou ty děti a člověk má podezření, nebo má takový pochybnosti, jakmile máte pochybnosti ve vztahu, není to vztah správnej, není to zdravý vztah. Myslím se, že ve zdravém vztahu by neměly být.

Pochybnosti vůbec žádný. A jakmile.

Tam jsou nějaký pochybnosti, Volá na vás vaše intuice a chce vám něco říct.

Tak ji naslouchejte.

Nemějte tu intuici zadopat do země. Vnímejte sami.

Sebe a vnímejte, co ta intuice vám říká. Ano, protože.

To je to nejdůležitější právě kvůli tomu, že na začátku, alebo i v dost dlhom období na začátku, to může být úplně tak subtilné, také neviditelné. A právě proto je to nebezpečné, že člověk nevě, si to tak jako zrovnať, že přečo se cítí takto, ale na ten pocit a na tu intuiciu, kterou dáte, tak.

To je to nejdůležitější. Jasně tak.

To je.

To nejdůležitější. Věřit sebe. A nevěřit.

Druhýmu člověku. které vám zdal líbivá slovíčka, které jsou až moc líbivé.

Ano, lebo v takom případě by se člověk mal asi pýtať to, že ne, že wow, že jak je to nádherné, že mi takéto věci hovorí, ale že prečo ten člověk takéto věci hovorí, alebo že co.

Tím sleduje. Vždycky tím něco sleduje, vždycky je s tím nějaký záměr. Já ti.

Adelo velmi pěkně děkujem, že jsi takto mohla porozprávat ten svoj príbeh, že jsi se mohla podělit a být tak inspirací pro nějakých dalších ludí, ženy, alebo teda i mužů, kteří jsou v nějakém takovémto rozpoložení. Já bych.

Se rozlučila. A vás děkuji také za pozvání. A na.

Druhou stranu jsem strašně neskeráda, že jak.

Jsem nedokázala o tomhle mluvit, že jsem došla postupně do vodu, kdy už o tom dokážu mluvit, i když pořád tam ty emoce jsou. Ale nebojím se už o tom mluvit.

A já tě za to děkujem, lebo je to velmi takový pohnutý příběh a myslím si, že je důležité, aby ľudia čím věc z takovýchto příběhů si vypočuli, aby to viděli na těch konkrétných životních situacích a různých ludí. Protože jedna věc je vypočut si nějaké a přečítat si nějaké informace, jako toto funguje. Ale velká krát si člověk vůbec nevědí představit, jakých různých variáciách a úplných absurdných situaciách, alebo prevlečení, alebo jako bychom to nazvali, se to může prejavit. a možno někdo zjistí, že se v něčem takovém nachádza, zjistí podobnosti a může mu to pomoct se nějak zpamětať.

Takže ještě.

Raz děkujeme. Děkujeme i tebe, že jsi si vypočula dnešní epizodu. Když se ti páčilo, tak se prihlás na odběr, nech ti neunikne žádná téma. Vzdělaj na sociálních světěch a ohodnoj podcast od srdca hvězdičkami, aby se k jeho obsahu mohlo dostat co největší ludí, kterým může pomoct. Ještě věc inspirací a odkazy najdeš v popise této epizody. A už teraz na teba těším při další téme podcastu od srdca, tam, kde začíná nová kapitola tvojho příběhu. Pamětaj na to, že si zasloužíš to nejlepšie.